Miami a Key West

Miami - co nabízí tato obří floridská metropole, co nikde jinde nenajdete? Tak kupříkladu Zuzanu Belohorcovou s dcerkou na dětském hřišti v parku, kde jsme marně hledali průvodcem popisované ledové sochy, úchvatně osvětlené noční mrakodrapy tvořící neuvěřitelná panoramata, palmy lemující každou cestu, deště spouštějící se z nebe bez mráčku a za plného slunečního svitu, neobvyklé budovy ve stylu art deco a s bary vyhrávajícími na celé kolo, a lidi toužící se bavit na každém kroku. To je prostě úžasně živé Miami.

Miami z přístavu

Kdo má pro strach uděláno a baví ho základy typu bermudský trojúhelník, rozhodně by měl vstoupit do dopravního prostředku zvaného Metromover. Nenechte se mýlit - na mapce mohou jednotlivé trasy působit jasně a nekomplikovaně, ale opak je pravdou! Nasednete na jednom místě a okružní jízdou byste měli dojet do původní pozice, ale ono houby. Jakýmsi tajuplným způsobem si automatizované vláčky snad samy od sebe mění zastávky i směry jízdy. Jinak si nedokážu vysvětlit, že já a Zuzka, vysokoškolsky vzdělané a od přírody děsně inteligentní dívky, jsme zaboha nemohly najít správný vagónek. Snad zázrak se nakonec stal a a my jsme vystoupili tam, kde jsme skutečně měli. Přes všechny komplikace to byl výtečný způsob putování po městě - zcela zdarma, s výhledem na celý okouzlující downtown a hlavně s klimatizací chránící nás, na mírnější teploty zvyklé Čechy, před zhroucením se z vedra a vlhka.

uchvacující pohled z Metromoveru

A jak praví mnou zrovna vytvořené tradiční pořekadlo "kdo jednou cestovati začne, přestati již nemůže", vyrazili jsme i na samotný konec Floridy - na Key West. Kuba je odtamtud co by kamenem dohodil a je to znát i na charakteru městečka. Havansky působící domečky s bujnou zelení, horko k zalknutí a mnou už vítané časté a především osvěžující deště. A taky ta poloha Key Westu - abyste se tam dostali, musíte projet nekonečně dlouhou cestu vedoucí přes mosty spojující jednotlivé ostrůvky floridských Keys, odkud není kam odbočit či utéct, neb vás všude obklopuje voda a v ní si rochnící aligátoři (anebo teda můžete nasednout do letadla a doletíte až na KW, ale to je nuda, to jednoznačně ignoruju) - tohle mě nikdy nepřestane fascinovat!

Pak už jsme v Miami nevěděly (opět ve složení pouze Marťa, Zuzka a já) coby, a tak jsme nasedly do auta, holky odřídily nekonečné kilometry, a ocitly jsme se v Orlandu, které pro nás mělo připravenu jinčí zábavu - hleďte na další kapitolu.

nejjižnější bod ve Státech - Key West

3: Cruise Miami - Ocho Rios (Jamaica) - Grand Cayman (Cayman Islands) - Miami

Neprobádané

Jak se krmit a přitom u toho nezemřít nebyla naše jediná starost a náplň dočasného lodního života. Měli jsme i cíl, dokonce hned dva - prvním z nich bylo zastavení v půvabném jamajském městečku Ocho Rios. Ráj na zemi - exotické rostliny i zvířena, hospodářské i obytné domky v pestrých barvičkách, bělostné pláže, modravé vody zálivu. Pohoda, klídek a "Irie, man!" v rytmu reggae plynoucí k vašemu uchu odevšad. Nejpůvabnější na tom všem ale byli tamní obyvatelé. My, bělobou pleti zářící turisté jsme byli poznat na sto honů, a oni, nezahálčiví a příležitost nepromeškávající jamajští obchodníci nás hodlali vyždímat naplno a do posledního centu. Naše výkony v podobě milionkrát vysloveného "No, thank you!" (v příjemném i mírně iritovaném rozpoložení) na jakoukoli zpoplatněnou nabídku za stálého zalití potem z důvodu nepředstavitelného parna považuji za rekordní a jsem na ně náležitě pyšná. Odměnou za nekonečné odmítání jamajských služeb nám bylo poležení na pláži s názvem "No problem", vstupem v hodnotě několika málo dolarů a za doprovodu domorodých občanů různého vzhledu i povahy (od láhev vody a sňatek nabízejícího hlídače pláže až po mušle, klobouky a jointy prodávajícího obchodníka, co se naštve, když od něj nic nekoupíte, ale který vám sdělí, že vás i přesto miluje).

Druhým místem, kde jsme vyhodili kotvu a ošahali si zas pevnou zem, byl ostrov Grand Cayman. Pěkný plácek, fakt. Pokud nám na Jamajce vadily řasy v oceánu a zpoplatnění úplně čehokoli, tak tady se nám v těle opět rozhostila nesmírná harmónie. Slunce na nebi i v duši, klid a mír okolo i v nás, úsměv od ucha k uchu, co už nikdy nesmažeme. Avšak leháro na písečné pláži a chytání záviděníhodného bronzu nebylo jedinou aktivitou, na kterou jsme se zmohli. Prozkoumali jsme totiž taky želví farmu! A nejlepším zážitkem ze všech bylo ošahání si malých želvích miminek - sesterské duo a já jsme vyhrnuly sukně, spláchly ruce antibakteriálním gelem a vnořily se bosy do vodní nádrže plné natěšených želviček. Vlastně pardon, želvy byly vyděšené a my natěšené. Ulovily jsme si každá jedno milé zvířátko marně se snažící o útěk a ignorujíc nasupené plácání želvích ploutví do našich pazourek jsme si na ně roztomile požvatlaly, ihned se s nimi vyfotily (památka na takovou aktivitu musí být, že ano) a zase je propustily ze svých spárů na svobodu. Želvičky se pomalu nestačily nadechnout, jak pádily schovat se do nejodlehlejšího koutku pod hladinou, avšak my jsme radostí hopsaly až do stropu. To bylo tak pěkné! 

Pak jsme se opět všichni nalodili a užili si poslední veselé chvíle obžerství. Výletní plavba pro nás skončila, avšak Miami se nás už nemohlo dočkat - vizte a slyšte další epizodu našeho cestování v následujícím příspěvku!

2: Cruise Miami - Ocho Rios (Jamaica) - Grand Cayman (Cayman Islands) - Miami

Nejezené

Šmarjá, děcka, to jste ještě nezažili! Taková žranice, takové orgie! Jídlo na každém kroku, kam se hnete, tam je pokrm, kam se podíváte, tam je potrava. Carnival své cestovatele téměř násilně vykrmuje!

Jak se všichni cpou, předbíhají, přetlačují - vše kvůli nebeskému žvanci!

Nasytit se je na lodi možné hned na několika místech. Existuje zde restaurace, kde veškeré chody servíruje personál, což znamená, že jste obskakování jako králové. Jak to je úžasné, když trávíte tři dlouhatánské a unavující  měsíce busserováním po restauracích. Avšak z důvodů profesionálního postižení si neužíváte posezení bez pohnutí brvou naplno - povolání, jež se nám stalo na jistý čas živobytím, nás ovlivňovalo i při prostřené tabuli - jedním očkem jsme s děvčaty sledovaly talíř, druhým nošení podnosů, objednávání jídel, chování číšníků, rozmísťování nádobí, sklízení ze stolu a mnoho dalšího. My jsme to vnímaly jako edukační seminář, sledovaní zaměstnanci spíš jako inspekci, bobci malí. A pak je tu taky otevřený bufet, kde si naložíte vše, co vidíte a po čem jen toužíte, a pak nad vzdouvajícím se pupkem litujete, že jste měli velké oči, ale moment nato jdete pro další porci mňaminky ještě nevyzkoušené a prostě neodolatelné.

Ale zpět a velmi rychle k zajímavější části. K pokrmům samotným! Zkusila jsem téměř vše, co se dalo. Doslova, vůbec nepřeháním. Můj břich je mi důkazem. Zde se dostávám ke svým pobytům v tělocvičně - pohyb mi byl třeba jak sůl. Ne ke shazování kil, ale ke spálení aspoň toho, co jsem snědla před dobou dalšího krmení. Snídaně, svačinka, obídek, zákusek s kávičkou, menší zahryznutí, večeře. Člověk se na plavbě prostě nezastaví, furt v jednom kole jsme byli!

Měla jsem všelijaké mořské plody, což už mi připadá jako normál a budu po tom toužit i doma, snědla jsem kousek aligátora, pochutnala jsem si na šnecích, mlaskala jsem nad žabími stehýnky, ochutnala jsem nebeské dezerty a dostala se do stavu extáze při každém polknutí. Začíná mi kručet v břichu, když si na to vzpomenu.  A všechno bylo krásně nazdobené, skvěle dochucené, chuťově vyvážené a naprosto božské. 

Jen zázrakem jsme utekli kruté smrti přežráním a následným prasknutím. Zásah shůry, jinak si to nedovedu vysvětlit. Díky zato, ale víc za příležitost to vše vidět, cítit a vším se nacpat. Ráj na zemi to byl!

A stále ještě s plavbou nekončíme - v dalším díle našeho milého seriálu naleznete počteníčko o krásách Karibiku.

1: Cruise Miami - Ocho Rios (Jamaica) - Grand Cayman (Cayman Islands) - Miami

Nevídané

Usaďte se, zavřete očka, zklidněte dech a začněte si představovat: loďka asi jako Titanic, mnohonásobně dofoukněte její rozměry, přidejte exotické prostředí s milými palmami vlastními Karibiku, azurové vody oceánu a luxus na palubě v podobě čehokoli, o čem se bojíte i snít, a máte to - obraz naší výletní plavby jak malovaný. V živých barvách. Úchvatný až to bere dech. (Jestli dýchat stále ještě můžete, očividně děláte něco špatně.)

Naše plavidýlko - Carnival Destiny

Kajuty byly malé, ale přátelské (Až na fakt, že jsme málem ztratili Zuzanku, na kterou se zřítil kus stropu! Skoro teda - když tam zrovna nebyla, obrovská nadpostelová stropní část upadla na lůžko a kdyby tam to naše nebohé dítě leželo, jistě by bylo nemilosrdně rozmasakrováno!), avšak zbytek interiérů a exteriérů veškeré kajutové strasti vynahradil. 

Toť ten zlosyn!

Casino připravené hostit všechny neřesti světa, vířivky, bazény, tobogánovitá skluzavka vyvolávající rozzářený úsměv dítěte na tváři každého dospělého, minigolf, lázně, fitness centrum (které jsem hojně využívala a kterýžto fakt vysvětlím v následující části o papkání), kabarety, živé kapely - prostě cokoli vás jen napadne.

A personál - zlatí byli, fakt, úplně všichni. Stále se usmívající housekeepeři (pardon za to amerikanizované slovo, ale jsem mírně zdeformovaná místním pobytem a navíc výraz "chlapi pokojští" mi připadá ještě horší), vtipkující až mírně přidrzlí číšníci, kapitán hovořící krásnou italskou angličtinou, kuchaři, kteří zaslouží pozvednout do nebes (opět odkazuji na část o žranici) - znovu opakuji, dechberoucí, srdcezastavující.

Toť vše k vybavení plavidla, co nám na malý čas poskytlo neuvěřitelné blaho. Avšak nekončíme, čtěte dále!

Den pátý: Boston

Budíček v pět ráno a velmi brzký příjezd do města už pro nás nepředstavuje nic neobvyklého. Hned první zastávkou v milém Bostonu byl Harvard. A vlastně to ani nebylo v Bostonu, nýbrž trochu paradoxně v blízkém Cambridge (škola jako škola - jména, jen se nám pleťte). Na vlastní oči jsme spatřili nejstarší kampus v zemi (Harvard vznikl dokonce ještě dřív, než se vůbec zrodily Spojené státy americké), sochu pana Harvarda, který vlastně nebyl sám sebou (Mr. Harvard totiž nikdy nebyl zvěčněn ani na obraze, ani na fotografii, nikdo si nepamatoval, jak ve skutečnosti tato osůbka vypadala - a tak se na univerzitě ujal pěkný zvyk vybírání nejkrásnějšího studenta, jehož tvář nahrazuje obličej neznámého) a MIT (Michigan´s Institute of Technology, o kterém jsem dřív ani netušila, avšak dnes už vím, že mají velmi významnou fakultu architektury a velmi silný - jak stále zdůrazňoval Tony - signál wi-fi.

Nakonec jsme ještě na hodinku nastoupili na loďku vozící zvědavé turisty po přístavu a ukazující jim všelijaké pamětihodnosti. Nejočekávanější atrakcí mělo být místo Bostonského pití čaje, ale z důvodu nekvalitního technického vybavení lodi a nešikovné nahrávky linoucí se z nefungujících mikrofonů jsem z plavby měla tak akorát prd. A o Tea Party se jen zhruba domnívám, kde asi tak mohla být. Nevadí, aspoň jsem si potrénovala odhazování vlasů z obličeje za děsně fičícího větru a stabilitu vlastního těla na plavidle. To se mi ještě bude hodit, neb i když nám Eastcoast Tour končí, vrháme se za teplem na jih - Miami se nás už nemůže dočkat!

Den čtvrtý: Niagara Falls

Z hotelu jsme se ráno vypotáceli ověšeni všemi cestovními zavazadly, naložili sebe i kufříky do asijského prostředí busu a nasměrovali jsme si to k již známým vodopádům Niagárským. Protentokrát nám tvářičky přes okno ohřívalo slunko, nad Niagárami se objevila kromě ohromného mraku stoupajících vodních kapek i přepychová duha, a optimismus v nás přímo rostl. Ovšem realita nás dohonila okamžitě po vytažení pat z busu - mrazivý pětistupňový vzduch nás praštil do nosu jak nikdy a žádný ratlík se takhle jistě ještě netřásl (avšak v klepání kosy nám jasně konkurovali asijští turisti, kteří velmi odvážně volili lehké letní oděvy jako svetříky, sukénky či krátké legíny doplněné zásadně otevřenou obuví, především jejich oblíbenými žabkami, jež si rádi obouvají třeba i k zatepleným kalhotám - holt, člověk se od nich má stále co učit).

Druhá návštěva vodopádů už nebyla jen o obdivování přírodního zázraku z břehu. Měli jsme se totiž vydat přímo do vody! Nejdřív jsme si hned na začátku vybojovali vytoužená místa na první vyplouvající lodi, vyfasovali jsme pláštěnky (sloužící momentálně jako eňoňuňo suvenýry) a vrhli se i s fotoaparáty do vln a mlhy a nesmírného cákání vody přímo pod vodopády. Epesní zážitek!

Jako třešničku na dortu jsme slupli osmihodinovou jízdu autobusem (žádný z mých výše uvedených optimistických odhadů na 5 či 6 hodin nebyl správný) a padli do bostonských postelí s vizí posledního dne naší výpravy před očima.

Den třetí: Hershey, Corning, Niagara Falls

V onen den jsme se probudili do deštivého počasí. Komu by to ale vadilo, když nám útěchu sliboval už familierně osezený autobus, který nás měl dovézt do ráje - čokoládového. A tak se taky stalo! Městečko Hershey, kterému panuje stejnojmenná čokoládovna, bylo zahaleno do milionu nápisů hlásajících něco jako "Welcome!" nebo "Hershey´s Kiss". Jak sladké! Naším cílem nebyl zábavní park nacházející se ve stejném areálu, nýbrž fabrika na onu voňavou pochutinu. Před vstupem a zážitkem na vlastní kůži se mezi námi šířily různé domněnky o tom, co že nás to uvnitř vlastně čeká. Výrobní linka či Willy Wonka? Já jsem si přála to druhé, všichni dohromady jsme očekávali aspoň spoustu ochutnávek. A ono to nakonec dopadlo krapet jinak. Milý a nekompromisní asijský průvodce Tony nás k fabrice dovedl ještě před otvírací dobou - je to vážně frajer, ví, jak to chodí, že ostatní busy s čínskou posádkou jsou velmi průbojné a návaly lidí velmi hojné a boje o první místa kruté.  A měl pravdu, hošan jeden. Nejprve jsme se chytře probojovali k záchodkům (Tony pečuje o naše měchýře a jejich pravidelné vyprazdňování) a poté jsme se v rekordním čase 40 minut měli dostat k vláčku vozícímu návštěvníky po útrobách továrny a taky k obchůdku se suvenýry. Nemožné - za ten čas vše zvládnout - a tudíž taky všemi hned od začátku ignorované. Na vláček jsme si poctivě vystáli frontu, nasedli do vagónku, pofotili se s třemi kravičkami doprovázejícími nás a zpívajícími o výrobním procesu a načuchli jsme úžasným odérem voňavoučké čokoládky (I když u toho bych se zastavila - Hershey promiň, ale nemůžeš konkurovat ani Orionu, natož třeba Milce; prostě pardon, pár komplimentů zde uvedu, ale zas přehánět to nemohu, aby čtenářstvo nenabylo mylného dojmu o tvé kvalitě.). Po průjezdu všemi atrakcemi jsme se dlouhou chodbou, kde se nám dostalo první a poslední ochutnávky (3 čokoládové bonbonky, ale buďme rádi i za to), přesunuli do čoko-shopu. Zbývalo nám asi posledních 5 minut do odjezdu autobusu a veliký obchod s mnoha lákadly, a zde se ignorace Tonyho a jeho včasných příchodů jen prohloubila. Cookies s čokoládovými kousky dělají v Hershey´s ale výtečné, to se musí nechat. A taky všechny ty balíčky cukrovinek tak pěkně naskládaných v obrovských kopách pohromadě jsou neodolatelné. Při takových lákadlech mé frfňání nad nepříliš kvalitní čokoládovou hmoutou nehraje roli a prostě nakupuji (balíček mini Reese bonbonků s burákovým máslem na mě čeká za chvíli, jen co dopíšu, hned se na něj vrhám - od včerejška jsem se ho nedotkla, ale déle už odolávat nelze). Abychom si to tedy shrnuli, Wonka se nikde nezjevil, Umpalumpové taky ne, barevný fantazijní svět byl trošku chabější, ale i tak to vcelku bylo fajn a milý-úsměv-na-tváři-vytvářející (přesvědčují mě cookies a Reese, jednoznačně).

To ale ještě zdaleka není vše z onoho dne! Dále jsme se vrhli do země skla - Corning Museum of Glass, aneb muzeum skla v Corningu. Příjemné místo to je.

Moment, přerušuji psaní a šmátrám po oranžovém balíčku s Reese´s Peanut Butter Cups, neb mi v očích planou jiskřičky, všude kolem sebe spatřuji kakaové boby a dostávám se do transu - Hershey mi byl čert dlužen. Jéšiš, to je lahoda.

Hned na začátku předváděčka výroby skleněných předmětů naživo - dva chlapíci chopivší se kovových tyčí a vyrábějící tykev (jen na vysvětlenou - Halloween se blíží), pak muzeum s interaktivní zábavou (jako kupříkladu zrcadlo s optickým klamem, neprůhledná okenní tabulka, co se stává průhlednou při stoupnutí na spínač, nebo nerozbitná skleněná kapka, kterou objevil jakýsi princ "of Bohemia", o kterém jsem v životě neslyšela). A pak taky suvenýry! Milí mí nejbližší, až uvidíte, co vám vezu ze všech těch rozmanitých míst, nebudete se stačit divit. Zraky vám budou přecházet!

Mně už se to děje - hned po skle jsme totiž spatřili Niagara Falls! Vodopády úžasné, historie o nich i o statečné a dobrosrdečné indiánce Lelawale dojemná, mlha, zima a voda vzduchem se vznášející nesmírná! A pak ty noční světla - zraky přecházely podruhé.

Další den, tedy dnešek (píšu zpětně, doháním internetový výpadek), byl věnován Niagárám ještě jednou. Avšak na líčení těchto příhod si budete muset, milí zlatí, ještě chvíli počkat. Stejně jako já - ještě nám zbývá asi 5 nebo 6 hodin jízdy, pak se ocitneme v Bostonu, a potom se těšte!

Den druhý: Philadelphia a Washington, D.C.

Och, chabé připojení internetové mi zhatilo plány na publikování čerstvých zážitků rovnou v den, kdy mi byly vryty do paměti. Holiday Inn se může pyšnit hvězdičkami, jak jen chce, ale mě už teď neošálí - brání kreativním činnostem! Ale vzdalme se technickým údajům a plynule přejděme k podstatnějšímu tématu. Tím se protentokrát stává - tramtadadá - Philadephia a D.C.!

Pohled z Lincolnova památníku na památník Washingtonův

Prokřehlí díky přepychově fučící autobusové klimatizaci jsme hned z rána vystoupili v milém městečku zvaném Philadelphia a zmrzlá těla nám okamžitě začala roztávat díky pýchou se dmoucí hrudi a pohledu na vší tu vřelou americkou historii o dobývání svobody. První kongres, první soud, první radnice, první veřejné záchodky - i to jednou muselo někde začít. Pak taky zvon svobody hrající na citlivou notu i dnes, i když už je jen za sklem a ne na radnici, neboť praskl, ale o to víc je teď blíž lidem, kteří se s ním přes sklo fotí jak o závod. No nemnoho nám toho Phila nabídla, avšak o to významnější byly ony památky svou hodnotou. Až teď si vlastně uvědomuji, že jsem viděla úplné začátky americké kultury na vlastní oči! Neuvěřitelné!

První City Hall ve Philadelphii

A po nástupu do autobusu a nějaké té cestě k dalšímu cílu přichází na řadu hlavní město - Washington. Bílý dům jsem viděla! Valím oči jak puk ještě teď! Ale mrňavý domek to je, to vám povím. Jsem čekala bůhvíco a ono nic. Zpoza kovového plotku párkrát zmáčknete spoušť - teda jen tu fotografickou, jinak by se jistě bleskurychle objevilo komando strhávající vás na zem a balící vás pomalu i do kazajky - a je to. Žádné obrovské nadšení se u mě neobjevilo, nic zvláštního jsem při pohledu na z bezpečnostních důvodů velmi vzdálený baráček necítila, vlastně jsem byla ráda, že proslavenou stavbu vůbec vidím. Žádné emoce to u mě neprobudilo - no chápete to? Divné, fakt, a přitom toho člověk o tom White Houseu tolik slyší, pořád se o něm mluví a ve skutečnosti skutek utek. No nic, zamáčknu slzu a jdu dál. Až ke Capitol Hill se stavebním jeřábem hyzdícím fotografie, Washingtonově memoriálu tyčícímu se v mlžném světle, k obřímu Lincolnovi působícímu tak něžně, otcovsky, památníku války v Koreji s 19 vojáky v nadlidské velikosti a nápisem "Freedom is not free", při kterém mi tuhne krev v žilách ještě teď. Prostě krása, dojem vedle dojmu, hrdé dějiny na vás dýchající z každého koutku.

Bílý dům

Zlatým hřebem ale byl naprosto jiný koutek americké země. To byste neuhodli. D.C. jsme už dávno opustili, a ocitli se v místě s poetickým a nezapamatovatelným názvem Gaithersburg. A tam jsme byli vysazeni, aby se naši asijští spoludobrodruzi po domácku najedli, ve skromném nákupním centru s čínským bistrem a především dolarovým obchodem (nevěřili byste, co za poklady tento skvost mezi prodejnami skrývá - kupříkladu lízátkové prstýnky, kterých se naše Zu nemůže dočkat) a supermarketem orientálního charakteru! Ach, tento obchod byl prostě perlou! Všechno bych si tam koupila! Exotika na každém kroku, živí krabi v kádi a já u nich s obří pinzetou v ruce šmátrající mezi nimi, mnou zakoupené jedlé kaštany a chipsy z plantainu - bóže, co já si počnu, když mi brněnská Olomoucká vyhořela! 

A tak nám byl druhý den moc mile zakončen. Břuško se mi opět zaplnilo (to mě nikdy nepřestane těšit, i když nelítostně kynu a neváhám a při každé příležitosti na tento fakt upozorňuji své okolí, které mne po návratu bude potkávat a nepoznávat - laskavě mě poznávejte, stále to jsem já!) a s úsměvem na rtech jsem pak mohla v klidu usnout s pomyšlením na lákadla dalšího cestování. Čokoláda z Hershey volala!

Den první: NYC

Moment, jen malou chvíli, ještě sotva dýchám. Tak to bylo dechberoucí! New York je prostě úžasný! A velký. A skvělý. A monumentální. A plný lidí a zážitků a jídla a pití a nevím čeho ještě. Prostě eňoňuňo velkoměsto pro eňoňuňo obyvatele i turisty.

Socha svobody a Manhattan

Šmarjá, v jakém tempu my jsme dnes s naší převážně asijskou výpravou letěli! Na chvíli se pozastavím u té Asie. Ta nám tu totiž momentálně vládne. Většina spolucestujících vyplňujících sedadla našeho autobusu (Neevokuje vám to Účastníky zájezdu? Mně jo.) je původem čínského. Stejně tak náš průvodce. Podle něj a jeho zahájení výpravy měla být angličtina primárním jazykem pro komunikaci mezi ním a námi. Ovšem toto pravidlo se bleskurychle změnilo - nejspíš z důvodu nadtřičtvrteční (i více) většiny Číňanů - a tak nám do oušek plyne malebná čínština, asi mandarinština, a pokud tento proces bude stále pokračovat, na konci cesty se možná i my Češi jak polena budeme schopni domluvit v oné velké rudé vládnoucí zemi. 

Poznámka pod čarou: Maruško, ty jsi věděla, o čem píšeš a co líčíš, když jsi popisovala své rozčilení či aspoň pozastavování se nad svými asijskými spolubydlícími. Já už to mám zažité na vlastní kůži - doslova, oni neznají žádný osobní prostor, stálé tlačení se na tebe v honbě za lepším místem, pozicí či postojem je pro ty bezohledné neznabohy snad absolutně normální - a tak ti doma nad probíráním našich pobytů budu v tomto ohledu jen přitakávat.

Times Square

Ovšem obraťme list a přestaňme být negativní. Vždyť já to vlastně ani nemyslím zle, bože chraň, že bych chtěla být rasistická, to už vůbec ne! Jen je krajně do očí bijící, jací jsou ti Číňané odlišní. A nakonec to není tak zlé, náš milý čínský průvodce Tony vlastně mluví i pěkně anglicky. Díky němu se tak naučíme za každou větu přidat "All right?" a mezi jakékoli úsloví vložit "I mean" v překrásné orientální intonaci.

Loďka v přístavu

Ale děcka, co my jsme všechno dneska viděli! Spousta toho byla. Socha svobody z vodního taxi, úplně blízko ta krasavice byla a kdyby se loďka nehoupala a já mohla pořádně zaostřit, řekla bych, že na nás  "Liberty" dokonce i koketně pomrkávala. Budova OSN s lesklou sochou zeměkoule pobořenou nukleárními zbraněmi, Empire State Building s epesním promítáním historie budovy a kinematografickým přeletem nad NY a s fakt fajnovým výhledem na celé město. Stará letadlová loď z 2. světové války s muzeem vesmírných raket, ke kterému se nás našemu průvodci nepodařilo přemluvit. Wallstreet s velkým rozběhnutým a nasupeným býkem, u kterého došlo pomalu i ke rvačce o to, kdo si u něj zapózuje a získá fotografický obrázek jako první. A Times Square plné barevných a blikajících elektronických obrazovek všude kam oko dohlédne, s davy lidí a prodejci hotdogů i hotsausage a nevím čeho ještě. A milion dalších věcí viděných zpoza ona busu, když jsme si to fičeli metropolí. Prostě jedno lepší než druhé, až zrak přechází a člověk se furt nemůže nabažit. 

NYC Police

Skvělé to bylo. Až tak, že se nemůžu dočkat toho, až zítra ráno v pět vstaneme a vrhneme se vstříc novým dobrodružstvím Philadelphie a Washingtonu, D.C.!

Bezva šlágr: New York, New York - Frank Sinatra

Nová a naprosto epesní americká etapa

Jako obvykle, po strašně dlouhé době, ale už bez omluv a výmluv, které by se u mě opakovaly donekonečna. Hlavně že vůbec, že ano - jsem zpět a tentokrát speciálním způsobem!

Hádejte, kde jsem! Už to není Montauk, ne, ne - česká výprava vytáhla paty z městečka a vyrazila do velkého světa! A teď trávíme první noc v Newarku, New Jersey, v hotelu (ano, vidíte správně, již ne v motelu!) zvaném Ramada, někteří z nás užívají i přepychu jakým je kupříkladu skutečná postel namísto tříměsíčního používání matrace a příjemně si pošušňávají na onom úchvatném kusu nábytku a u toho píšou elektronický deník, a všichni dohromady se těšíme na zítřejší překvapení a jakékoli nástrahy toho nejúžasnějšího a nejsvětákovitějšího velkoměsta s názvem New York City!

Můj ty bóže, už z autobusu při jízdě z letiště na hotel jsme zahlédli Manhattan, projeli jsme obrovským a děsně příjemně podivným Chinatownem a nakonec nám byla Zuzankou ukázána dokonce Socha svobody! Nevycházím z údivu a nemohu se dočkat zítřka, kdy toho spatříme mnohem, ale mnohem víc! A nemůžu si pomoct, kvůli tomu nadšení a podexcitování cítím stálou potřebu užívat vykřičníky! Snad ještě jeden a budu mít dost!

A ještě něco - tím, že se naše trio již pomalu ale jistě stává experty na cestování, všímáme si i nejmenších detailů, které dobrodruhy, jakými pochopitelně jsme, doprovázejí na každém kroku. Nejaktuálnějším postřehem ze světa erudované turistiky jsou kufry. Ty čtyřkolečkové namísto trapných dvoukolečkových jsou momentálně hrdiny našich nejvášnivějších a nejskrytějších snů a tužeb. Vskutku. Už nikdy se nebudu chtít pachtit s vícero zavazadly, aniž bych vlastnila onen nejmodernější výstřel mezi batožinou. Nikdy, tahat za sebou kufr na trapných dvou kolečkách, přičemž musíte ještě kulhat pod tíhou jiné cestovní tašky či se motat po boku dalšího kufříku, není zrovna nejpříjemnější aktivita. Takže, jak Marťa říká, nadělíme si na Vánoce čtyři kolečka! Anebo ještě dříve, třeba už v Miami! A pak už si s kufříkem, co jezdí téměř sám, budeme jen pohrávat a lehce pobíhat jako chlápek z letiště, jehož hrátkám jsme s děvčaty byly dnes svědkem.

Jdu o tom rozjímat, dobrou noc milí, stále zainteresovaní čtenáři!

Zpověď

Milý blogový prostore,

nevím, co mne to posedlo, ale nemohu se donutit si k tobě sednout a opět něco naťukat do klávesnice. Lenost a shnilost mnou prorostly až na kost. Nejspíš. Jistě to nevím. Taky jsem delší dobu nezažila nic extraordinérního, co by stálo za elektronické zvěčnění. A potom jsem se naopak dostala do časového presu nedovolujícího mi vykonat vůbec nic. Ať už je příčina mého nepsaní jakákoli, snažím se s tímto neduhem bojovat. A tedy píši!

Píši o plavání s planktonem! Ano, za hluboké noci jsme se s bohatýrkami Martinkou a Evičkou rozjely k zátoce či zálivu (skutečný stav onoho vodního prostoru zvaného Navy Beach vlastně neznám, ovšem tady stejně nehraje roli, prostě to byl oceán). Na kole jsme tam došlapaly, jak jinak. Tma jak v pytli, pouliční lampy jen velmi řídce rozmístěné, cyklistická světýlka veškerá žádná. Avšak jako správné dobrodruhy nás od výjezdu nic neodradilo a i přes velmi špatné podmínky jsme se dále prokousávaly temnotou až k pláži. Vodní plocha je tam klidná, jen s málo vlnkami a životu v jejích vodách tedy nejspíš nahrávající. Díky tomuto faktu jsme se tedy mohly kochat rozmilými miniaturními planktonovými breberkami, které, prosím pěkně, svítí! Ne samy od sebe, jen při aktivním pohybu lidských končetin či celých těl ve vodě, ale je to krása. Nesmírná. Velmi poeticky se ony nestvůrky rozsvěcují, a jako světlušky nebo neonové bublinky na chvilinku roztomile zůstávají na kůži. A když kolem sebe hodně mácháte, tak se ty planktonovité věci rozzařují ve velkém a kolem vás je úplná záře a je to prostě báječné. I přes můj strach z neznámé věci (mnou podezírané za žraloka, Marťou prohlášené za useknutou hlavu zavražděné mrtvoly) nehnutě plavající na hladině nedaleko nás to byl zážitek jedinečný a hodný výběru vstupného. Tuto neodolatelnou atrakci rozhodně doporučuji!

Naprosto nesouvisející fotografie k odreagování č. 1 - při výstupu na věž pobřežní hlídky, což se ukázalo jako výkon velmi obtížný ale námi pokořený

Píši o pracovním nasazení. Od posledního zápisku o koši a kontejneru se toho v mé americké kariéře dost změnilo. Chvíli, ale vážně jen malou chvíli, jsem pracovala v místním zbrusu novém a honosném hotelu/klubu a mým úkolem bylo v úchvatné uniformě (fešná halenka stylu a střihu, za které se člověk na rozdíl od busserovského stejnokroje vskutku nemusí stydět) házet milé úsměvy na přicházející zvědavé hosty a nabízet členství v právě vznikajícím uzavřeném a vysoce privátním klubu. Krapet skok od dráhy popeláře a vybírače špinavých talířů. Příjemný. Ale všechno má své pro a proti, a tak mé působení na onom pracovišti nemělo dlouhého trvání. Nedostala jsem víc směn. A z tohoto důvodu jsem se tedy začala jednoduše poohlížet po dalším jobu. A stala se ze mě housekeeperka jak vyšitá. V onom hotelu jsem uniformu nevyfasovala. Jaká škoda, všechno se jednou může hodit, že ano. No nevadí. Zato jsem se dostala do kontaktu s Hispánci a španělskou řečí. Šéf Luis z Kolumbie rozdělující práci v naprosto nesrozumitelné angličtině a bez jakéhokoli ladu či skladu, kolegyňky pokojské mluvící převážně pouze španělsky a nijak jinak (neznalost jazyka vskutku mírně stěžuje komunikaci, to vám povím) a milé české holčiny vytvářeli velmi příjemné prostředí. Avšak práce je to namáhavá, špatně placená a kvůli náladovému Luisovi krapet chaoticky neorganizovaná. A tak ani na této pozici jsem se dlouho neohřála. Sama od sebe jsem podala výpověď a vrhla se k jinému zaměstnavateli. Tentokráte to je obchod a malý restaurantík s bio-potravinami v jednom. Chodím si, v čem jen se mi zamane, tak mě ani absence stejnokroje nemrzí, neb mohu znovu oprášit svršky, které jsem z praktických důvodů (jízda na kole vyžaduje sportovní oděv) na sobě neměla už nějaký ten pátek. Vesele si skládám produkty do regálů, vyrovnávám řady, roznáším božsky vyhlížející chody z kuchyně k hladovým strávníkům a sama slintám nad mnoha výrobky. Již jsem vyzkoušela burákové máslo z rozinkami a skořicí. Jéšiš, to byla dobrota! Hodlám pokračovat v ochutnávání celé řady těchto snových mazadel a snad si nějaké zásoby přivezu i domů. Protože po tomto americkém jídle se mi vážně bude stýskat (Už jsem se zmiňovala o tom, jak si nad žádným místním jídlem nijak zvlášť nestěžuju a poslušně papám téměř nepřetržitě po celý den? Člověk si vážně zvykne na všechno. Snad i vy na mě v mé nové podobě míši kuličky.)

Naprosto nesouvisející fotografie k odreagování č. 2 - moment, kdy jsme ze Zuzkou nadšeně a překvapeně dojely do přírodního parku, který jsme na onom místě vůbec nečekaly a který nás prostě nadchnul

Píši taky o tom, jak jsem již zmatená ze všech těch nakombinovaných směn a změn. Důkazem může být můj dnešní nástup na šichtu do restaurace, když jsem dorazit vůbec neměla. Drobátko vtipná situace, vy se zástěrkou u pasu, těšící se na večeři podávanou pro zaměstnance, a na rozpisu po vás není ani památky. Hlavně když uvážíte, že pršelo, cesta je dlouhá a stopování není mým koníčkem. Ale co, aspoň jsem měla program na volný podvečer, že ano.

Naprosto nesouvisející fotografie k odreagování č. 3 - Navy Beach, kde se odehrály hrátky s planktonem. Ovšem toto je  obrázek z jiného dne a zachycený při jiné příležitosti, takže stále zachovávám kritérium nesouvislostí svázaných s výběrem obrazového materiálu.

Och, nakonec jsem se přeci jen rozepsala. Musím tomu zatnout tipec a nechat si něco i na příště. Zatím zdar!

Život s živočichy

Pobyt na samotě u lesa, čili zde v našem odlehlém a na hony vzdáleném městečku zvaném Montauk, přináší všelijaká zajímavá setkání s nejrozličnějšími druhy tvorů. Střety jsou to pokaždé jedinečné a stopu navždy zanechávající. Máte neobvyklou možnost se sami o této skutečnosti přesvědčit. Jen hleďte.

Okamžitě a střelhbitě začnu s nejposlednějším zážitkem - hrůzu nahánějícím, prosím. Dnes jsem se poklidně odebrala do kuchyně našeho přepychového apartmánu a počala vařit čočku domov připomínající. S grácií mně vlastní jsem vložila luštěninu do hrnce, zalila ji vodou a celý vznešený proces jsem zakončila zapálením plamene sporáku. V mezičase jsem jako správná hospodyňka chtěla vykonat jinou část přípravy obědového chodu - nakrájení a následně smažení cibulky. Avšak k této fázi jsem se již nedostala. Neb při kladení potřebných propriet na stůl jsem si všimla ohavného tvora na mne civějícího. A jsme tu. Živočišná říše o sobě dává vědět. Byl to zážitek ohavný, mě do šoku vrhající a naprosto konsternující. Z židle přímo u stolu stojící na mne zírala obrovská, myslím to vážně a z tohoto důvodu to ještě zopakuji, obrovská stonožka! A kdyby byla normální (což by mě stoprocentně nijak neuklidnilo, přiznávám) bylo by to ještě fajn, ale tato měla nohy neskutečně dlouhatánské, sama by se na délku dala měřit rovnou v desítkách centimetrů, pohybovala se rychlostí téměř světla a kdybych se nezačala bránit ječením, řvaním a křikem, které mi přivedly pomoc, jistě by mě ten tvor i sežral! Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu na ten moment, jak stojím strachem ztuhlá a přimáčklá ke zdi (ale ne moc, co kdyby se i zde nacházel nějaký živočich, že ano) a třímám v ruce svou cibuli s nožem a talířem krájecí prkýnko nahrazujícím. Ach, ještě že se v našem ložnico-obývacím pokoji našeho skoro-loftu nacházela má milovaná Martinka, která přivolala zachránce z vedlejšího pokoje. Ti dorazili sice bez potřebného vybavení (kukly, sirény, samopaly, skafandry apod.), ale i tak nezvaného hosta zneškodnili. Patří jim můj dík za opět možný volný pohyb osob v prostorách naší děsně čisté a hmyzí říši vůbec nelákající kuchyňce.

Tak takhle ten netvor teda nevypadá. A všichni, kdo se účastní  rvaní dětem (toto je prosím pěkně chrastítko) do hlavy, že stonožka je milé usměvavé barevné zvířátko, jsou u mě podrazáci! Hlasme novou pravdu, nyní všichni víme, jak onen hmyzák vypadá!

Taky jsem ještě potkala srnku, v noci při silnici, když jsem jela na bicyklu z šichty a děsně jsem se jí lekla, potom jsem se setkala s jakousi sardinkou, na stole v restauraci ležela, napůl už uschlá poté, co ji děti přinesly na pozorování k večeři a pak mi jim tam štědře nechaly k odklizení, pak jsem ještě viděla kraba, už mrtvého, na šutru se válejícího, do kterého jsem statečně drbla kamínkem, abych ho natočila pro fotografii, a dneska jsem ještě navázala kontakt s malým zajícem, úplně malinkatým, u cesty se choulícím a na mě očka flirtovně házícím. Řeknu vám, život mezi živočichy je vzrušující!

Zamyšlení nad kontejnerem

Při odepisování na zprávy z domoviny jsem se nějak pustila do filozofování. Kromě života brouka a snění nad něčím sladkým se mi v hlavě rojí myšlenky o celém tomto americkém pobytu. Čím dál tím víc přicházím na to, že poznávání cizího světa se skrývá v detailech a že k tomu člověk nepotřebuje cestovat a vidět stále nová místa (neb je limitován polohou Montauku - bez přehánění konec světa nebo aspoň Long Islandu). Jde o maličkosti, které vás potkávají na každém kroku a mohou vás obohatit jako ještě nic nikdy předtím.

Kupříkladu má pozice bussera mi přináší neocenitelné znalosti ohledně vynášení odpadu, při jejichž uplatnění by se ze mně po návratu do vlasti mohl stát velmi schopný a manuálně zručný prvotřídní popelář nevyžadující žádnou těžkou techniku. Asi bych měla na vysvětlenou popsat, jak směna v restauraci vypadá a co je vlastně  náplní mé práce. 

Tedy začněme. Po nastrojení se a vklouznutí do neodolatelné uniformy vyzdvihující veškeré fyzické přednosti a spočívající z sexy kraťásků pytlovitého střihu, usmolené zástěrky a zamaštěného trika (foto nikdy, opakuji nikdy nepřidám, zvěčnění mého obrazu v tomto oděvu nikdy nesmí spatřit světlo světa) se vrhám k přípravě nebo zkontrolování mně přidělené bus stanice, která se mi po dobu směny stává domovem, útočištěm či nenáviděnou destinací, z níž za natřískané restaurace nelze prchnout. Zjištěním, že všechny sběrné boxy sloužící k odložení špinavého a již nepotřebného nádobí sklizeného ze stolů, konvičky na vodu a ledový čaj, utěrky, papírové role, rozprašovače se zázračně čistícím prostředkem, ubrousky, prostírání příbory a nevím co ještě jsou na místě, se s klidným srdcem mohu vrhnout do pracovního procesu. 

Neodmyslitelnou součástí této libové prácičky je také odnášení odpadkového koše. Nenechte se mýlit, košem to sice nazývám, ale spíše mám na mysli nádobu svými rozměry ne nepodobnou popelnici. Tato potvora těžká se v momentě dokáže naplnit různorodými poklady - od vyprázdněných mušlí, obřích klepet humra až po obří skleněné lahve od vína či vody (ekolog by jásal nad tímto tříděním odpadu) - až po okraj. A tak nastává moment, kdy postupné utlačování odpadků směrem ke dnu nádoby a oddalování jejich vynesení už nelze odložit. A tak koš putuje z útrob stanice ven, zkušeným grifem je odpadkový pytel uvnitř nádoby zavázán (slouží k tomu speciální uzel, námořníci by ze mě měli radost) a člověku v putování za kontejnerem již nic nestojí v cestě. Ovšem zkuste si pak zdvihnout onu obludně těžkou ohyzdnost! Nemožné. A tak na scénu nastupuje jiný artistický kousek - nahození si koše na rameno á la rambo. Minule jsem odhodila veškeré skrupule stranou a žádala kohokoli poblíž, aby mi s tím hodem do výšky pomohl, neb tady sranda končí, vážně by mě zajímalo, kolik ten cvalda může vážit. 

Předpokládejme tedy, že se člověku nějakým zázrakem podaří dostat se pod koš. Pak už jen stačí překonat asi kilometrovou délku našeho obřího podniku a přiblížit se k venku umístěnému kontejneru. Pokud se poštěstí a prší jako včera, dodává to celé věci na dynamičnosti a přitažlivém náboji. Přichází poslední fáze - vyprázdnění koše tím, že se nahnete nad kontejner, pokusíte se umělohmotnou a všemi mastmi mazanou a tedy i klouzající nádobu udržet v rukou a vysypete pokud možno pouze pytel a ne sebe. Ne vždy se to podaří. Mluvím z vlastní zkušenosti. Ovšem jakýkoli výkon oslavuji, neb jsem zatím do kontejneru s košem nezahučela rovnou i já. Těším se této skutečnosti nesmírně a doufám, že se nikdy nedočkám momentu, kdy mi z kontejneru budou trčet jen nožičky a já si budu hovět mezi černými plastovými pytli v útrobách popelářského vybavení.

Pouze ilustrační obrázek - ve skutečnosti  to tenhle chlápek má mnohem snazší než já,  se mu to tahá, když to má za co držet!

Končím tento zápis a jdu lapat po dalších nevšedních zážitcích. Už delší dobu mě zde otravují nezmarné a otřesné mouchy neúnavně na mě sedající. Třeba mě jejich chytání přivede k dalšímu postřehu hodnému zapsání. Zatím zdar! 

Plné břuško i (nebo především) v USA

Ojej, zase se dostávám k zážitkům, ze kterých nejen duše ale i tělo plesá! Přesně tak, papkání přichází na řadu.

Původní myšlenka psaní blogu mimo jiné i o jídle země, ve které zrovna pobývám, byla krásná. Ale v mém případě fungovala jen a pouze u božských polských pokrmů (viz. Pierogi). Ovšem v USA není nic takového možné, toť nad slunce jasné. Již zmiňovaná banánová dieta a neustálé nespokojené brblání nad vším americkým a jídlem této krajiny zvláště to dokazují (neutěšené podmínky zažívané na půdě americké kuchyně ale také naopak radosti z pobytu na jiném plácku USA k nalezení a porovnání zde: http://50hvezd.blog.com/ ). A tak nadšením víc než jásám, když se mi naskytuje příležitost si přeci jen o nějaké té božské maně napsat.

Měla jsem své první "sea food", aneb mořské plody! Kecám, už předtím jsem ukusovala Zuzančiny divotvorné potvůrky se špagetami. Chobotničky byly podivné, ale velmi dobré, takové žvýkavé. Z nedostatku prozíravosti jsem je bůhžel nevyfotografovala, a tak vaše očko na jejich vtipné podobě nemůže spočinout, pardon. Ovšem zpět k mému prvně zmiňovanému mořskému pokrmu. Byly to mušle! Asi škeble, pokud je to přímo název pro mušličky. Vlastně si vůbec nejsem jistá tím, co jsem do sebe vpravila, bylo to světle šedé až bílé a moc dobré. Vonělo to trošinku rybinou, chutnalo moc dobře. Hledám, k čemu bych to přirovnala a kapánek inteligentněji popsala onu chuť, ale nemohu nic nalézt. Prostě je to specifické a zajímavé. S fotografiemi jsem tentokrát neotálela a hned se vrhala po aparátu. Avšak záměrně až po vycucnutí obsahu mušliček (proto jsou na obrázku ke spatření jedině prázdné). Vysvětlení je jednoduché - vnitřek mušle, tedy onen prapodivný a asi zaživa uvařený tvor, vypadal ještě komičtěji než ony chobotničky.

Dalším a v pořadí již druhým (zde je jasně vidět, jak vzácné je v Americe jíst dobře a jinak a to vše bez zruinování se) exotickým pokrmem byly "plaintains", čili banány, které je nutné tepelně zpracovávat (ano, už slyším ty vtípky na téma banán). Byla jsem nadšená, mí spolubydlící již méně, neb smažením tohoto papkání jsem zakouřila a zadýmila celý náš velkolepý apartmán. Ovšem výsledek za to stál. Banánky jsem obohatila cukrem a rozinkami, a potom jsem se už jenom olizovala. Chuť se podobá sladké bramboře, nebo prostě jen sušeným banánovým chipsům. Och, už abych si tu mňamku připravila znova.

Do třetice všeho dobrého mám opravdovou specialitku z dílny Zet a Em (chci jen upozornit, že chutě mé a chutě děvčátek se zásadně liší - to, nad čím si já pošmáknu, slečny odvrhávají, to, po čem touží jejich jazýček, bych já nechala stranou). Jedná se o spaghetti à la párek a kečup a american cheese. K mému neštěstí a smůle nemohu recenzovat, jak se jednotlivé chutě rozplývají na patře, neb jsem tuto delikatesu nezkusila, a tak přikládám pouze fotografii k vlastnímu posouzení.

Pro tentokrát končím. Ale jistě se zas vrhnu na nějaké to vaření dle hokus-pokus metody a podělím se o své zážitky. Nyní jen plnému břušku zdar a sílu přeju!

Lék na všechny strasti

Pozice sezónního pracanta v cizí zemi s sebou přináší nejednu těžkost, to vám povím. Žádná růžová situace jak z amerického snu se tu nevyskytuje, sladkosti tu mají až s přílišným obsahem cukru a v nechutně obrovských baleních (které vás jako spořádané děvče zvyklé dojíst vše, co máte před sebou, nutí prasknout přímo na místě), ovoce a zelenina jsou vymožeností nejspíš jen nejvyšších vrstev (kromě banánů ovšem, takže by se šikla jakási kuchařka využívající tento druh ovoce jako jedinou ingredienci) a, což mě sužuje ze všeho nejvíc, Američani jsou nemožně neschopní plánovači (chtěla jsem použít výrazu manageři, ale to slovo se mi v napsané podobě děsně oškliví - takže jen na vysvětlenou, jde mi o management a řízení podniků a správné časové naplánování). 

Och, jaké je to trápení, nemít do čeho píchnout! Chamtiví američtí zaměstnavatelé nás pilné a prachychtivé zaměstnance chtějí na místě již skoro miliony let předtím, než začne sezóna. Takže se zatím jen smutně poflakujeme po městě a obdivujeme jeho počtem omezené krásy a truchlíme a toužíme po práci, přičemž nás oni chlebodárci ani nepolitují, když se jen znuděně válíme na našich přepychově vybavených pokojích, v našich přepychových motelech, u našich (teď tento přívlastek konečně pozbývá ironický nádech) přepychově se majících pronajímatelů. Jo, peníze vládnou světem a když je člověk nemá, tak střádá a chřadne a nemůže svému bříšku dopřát vše, na co ho americké prostředí dělá závislým, a nemůže pařit a nechutně hýřit a plavat v bazénech plných dolarů jak strýček Skrblík. Prostě je to hrůza husí kůži nahánějící.

Avšak všemu truchlení musí být jednou konec. A tak i mým neexistujícím směnám se zatnul tipec a vrhám se do práce! Tento týden mám čtyři zázračné šichty, navíc se blíží víkend před magickým Dnem nezávislosti, a očekávám tedy horentní sumy, tučné spropitné a zástupy lidu. Jinou možnost ani nepřijmu. 

Navíc jsem již díky svým znalým kolegyňkám (sesterské duo Z + M, kterému svými depresivními a melancholickými stavy již jistě lezu na nervy a tímto se děvčátkům tedy velmi omlouvám za své věčné škemrání a stížnosti) přišla na všelék chmury zahánějící - americká zmrzlina značky Turkey Hill (navíc v akci 2 kusy za 5 USD, odolejte této nabídce). Je to božská mana, se kterou nelze přestat. Jakmile jednou zaboříte lžičku do její úžasné konzistence, jste ztraceni. Při jakémkoli pokusu o odložení a nechání si na později narazíte na neskonale obrovský kus čokolády nebo jakéhosi blíže nepopsatelného keksíku či co to je, a tak vaše snahy o vložení ledové pochoutky do mrazáku přicházejí zcela nazmar. Půlka mého prvního kyblíku již padla. Má pýcha kvůli tomuto jednodennímu výkonu roste spolu s výčitkami svědomí, které více či méně ignoruji či odháním vzpomínkou na bicykl a fitness jízdu na něm. Je to peklo, ale božské. Již se ho asi nevzdám (hlavně díky faktu, že má mzda snad poroste a já si nanukem budu moci osladit život již pořád). A možná se zařadím mezi řady mnou pomlouvaných Američanů. Ale je mi to nyní jedno, nervy mám obaleny americky přislazeným cukrem a v duši mě hřeje blaho a v srdci cítím slast. Konečně jsem připravena na hory a kopce a věrtele špinavých talířů čekajících jen na mě. Busser je povolán do akce!

Od letadélka k bicyklu

Vysednutím z letadla to všechno začalo. Amerika nám své první ahoj řekla už přímo při výstupu z letadla. Doletěli jsme o hodinu dříve (je vážně zajímavé, jak je možné zkrátit „přesoceánský“ let o 60 minut), z tohoto důvodu jsme se nedostali k vlastní letištní bráně a následně nám místo toho byly přistaveny autobusy, které nás dovezly do kouzelného prostředí jakéhosi již zapomenutého traktu letiště JFK s ukapávající klimatizací a miliony lidí hrnoucími se k přepážkám s celníky. Až na dlouhé čekání v nekonečné frontě to šlo dobře, vyzvedli jsme si své již dávno vyložené kufříky a nadšeně se vydali vstříc velkolepému NY City. No dobře, tak to není úplně pravda, dostali jsme se jen do prostor letištního vlaku (AirTrain), který nás ovšem převezl do mé první newyorské čtvrti – Queens je ohromný. Tedy jeho nádraží určitě. Jamaica Station nás hostila 6 hodin, takže o tom, že jsme na její probádání měli dostatek času, není pochyb. A taky navštívit ulici plnou velmi, jak jen to říct, obávaných místních černošských obyvatel spolu s McDonaldem (ano, u některých z nás první hamburgery už padly) přesně zapadajícím do vylíčeného koloritu je prostě zážitek na celý život.

Po onom nekonečném čekání následovala cesta vláčkem vymrzlým jak na Sibiři (miluju klimatizaci a americkou obzvlášť), kdy jsme se krásně usadili s kufříky po boku a zababušení do dek značky Delta jsme s drkotajícími zoubky podřimovali až do Montauku. Zahaleni nocí jsme se mátožně doplížili do motelu, který se nám stává na 3 měsíce tvrdé dřiny sladkým domovem.

Po velmi zběžném uskládání věcí do velmi skromných úložných prostor mi sesterské duo M+ Z poprvé ukázalo městečko. Montauk je zvláštní, takový americký. Centrum je maličkaté, s pár dražšími obchůdky a miliony restaurací, kam se postupně usadí všichni moteloví spolubydlící, aby si urputnou dřinou začali vydělávat své miliony.

Prvním výletním cílem byl Riverhead – přes dvě hodiny vzdálené větší místo blíže New Yorku. Abych byla upřímná, žádní turisté jsme ještě nebyli. Účel cesty byl čistě praktický – vyřízení žádosti na Social Security Card a nakoupení kola a základních životních potřeb ve formě cereálií a konzerv. Foťák jako zbytečná zátěž v tašce musel zůstat doma, proto se omlouvám za nedostatek obrazového materiálu. Ale stejně kromě front a otrávených tváří sezónních irských a českých pracovníků na úřadě nebylo moc co fotit. Za zvěčnění by ovšem stál nákup našich zbrusu nových sportovních vozítek. Odteď se z nás slečen stávají vrcholoví sportovci (ne všichni z motelu jsou tak odvážní, aby si kolo pořídili), kteří budou bez řečí a jediné známky únavy zvládat každodenně asi tak 5 kilometrů tam a 5 zpátky. Nikdo nepozná, že jsem byla v Americe, žádná kila, jen haldy svalů a tenkoidnost, tyčkoidnost a útloidnost kam jen se člověk podívá!