Božská krmě polská 3

Z Gdańsku se vám po menší pauze opět hlásím s nejčerstvějšími úlovky a hodlám se s vámi podělit o další momenty z mého gourmetského světa. Pokračujme v krasojízdě!

Baba Jaga
Místo: cukrárnička v podchodu u nádraží Gdańsk Glówny
Vzhled: na první pohled obyčejná buchta, po bližším prozkoumání ale člověk objevuje skrytou rafinovanost této mocné čarodějnice
Chuť: čokoláda jako základní ingredience (ach, jak podstatný byl objev kakaa pro mou osobu!) se snoubí s jablíčky v želatině a s drobnými kousky kokosu na povrchu; žádné nudné suché těsto, jen požitek z vyvážených přísad vás čeká při konzumaci tohoto zákusku
Cena: cca 8zł (při objednávání jsem si myslela, že z Baby Jagy dostanu jen malý kousek (asi jako na fotografii), ale mýlila jsem se - nechtěně jsem si totiž zakoupila velkou část celého pečícího plechu, což bylo tak 5 porcí - proto ta vyšší suma)
Závěr z toho vyplývající: nelitovala jsem, vlastně jsem byla potěšena, že mi Babuška Jaguška zaplní bříško hned víckrát - poznala jsem to už při prvním soustu; tohle si zase jistě zopakuju, takže ano!

Toto je pohled shora, při pohledu z boku vypadá Baba Jaga trochu vykotlaně -  všude tam, kde nejsou jablíčka, těsto mohlo nakynout, ale místa pokrytá jablky tvoří jakési úchvatné krátery

Amerykanka
Místo: pouliční cukrárna na ulici "Do Studzienki"
Vzhled: takový malý cukrový "American Pie"
Chuť: ojojoj, všemu, co zavání americkou kuchyní, se pro příště velkým obloukem vyhnu; pořád nevím, co to mělo vlastně znamenat - těsto jakoby nedopečené, chuť jaksi syrová, bez jakékoli náplně, zachraňované jen chabou cukrovo-bílkovou polevou, kterou už znova zažít nemusím
Cena: cca 2zł
Závěr z toho vyplývající: ne, už nikdy více!

Żurek staropolski
Místo: Sopot, ulice "Monte Cassino", malá milá hospůdka jménem "Błękitny Pudel"
Vzhled: hustá smetanová polévka lákající už svou vůní
Chuť: polívečka připomíná českou kulajdu, ale přeci jen je kapku jiná - lehce nakyslá, s kousky uzeného masa, majoránkou, brambory a celými půlkami vařeného vajíčka (!); prostě pořádná poctivá dobrota, která zažene hlad a přinese slast
Cena: cca 10 zł
Závěr z toho vyplývající: ano, ano!

Piwo Tyskie
Místo: kdekoliv
Vzhled: prostě pivo
Chuť: prostě pivo :D (české značky jsou ale asi přeci jen lepší, aspoň pěnu teda mají hustší); ovšem polské pivo může být jaksi "vylepšeno" - pokud si objednáte "piwo se sokiem", tedy pivo se sirupem (povětšinou malinovým, a nejčastěji tak činí slečny), dostanete nasládlou pochoutku, kterou pijete zásadně brčkem - varuji vás, toto je jen pro silné povahy, pokud jste zapřísáhlým vyznavačem klasického piva, nikdy si sirup do zlatavého moku nalít nenechte
Cena: od 4zł (v zapadlých podnicích) až po 15zł (v lepších klubech či za lepší značky)
Závěr z toho vyplývající: pořád je to nejlevnější pitivo s obsahem alkoholu, takže ano

Gofry
Místo: Sopot, ulice "Monte Cassino"
Vzhled: wafle s příchutí dle vašeho přání
Chuť: teplá sladká mňamka na chladné dny; na wafli si můžete aplikovat vše od čokolády přes smetanu a šlehačku až po všelijaké druhy ovoce - velmi variabilní; zde šlehačka, broskve a borůvky
Cena: cca 8zł (i levnější, i dražší - podle příchuti)
Závěr z toho vyplývající: ještě zbývá spousta ingrediencí, které jsem nezkusila - ano, to si ještě vyzkouším

Konec dnešního dílu. Brzy ale čekejte další dávku - jím pořád a vydatně!

Bohatý program kulturní

Nevím, jestli je dosti patrné, 

že žiji velmi kulturně.

Abych dokázala tento fakt,

hodlám provést následující akt.

V několika odstavcích pojednám o úchvatných "imprezach",

a vám nezbude než vynášet samé obdivné ACH!

Přesně tak, předchozími chatrnými verši jsem jen chtěla podtrhnout, jak mě kultura v Gdańsku uchvacuje. Nebojím se užít výrazu, že mě přímo popadá za pačesy a vláčí po různých koutech města. Až mě z toho básnické střevo posedlo! Z rukávu vysypu hned tři události, kterých jsem se účastnila. Začněme tedy!

První "imprezou" (rozuměj "událostí") byl výlet lodí po řece Motława. Vezla nás bárka jménem Małgorzata (velmi schopná byla, holčina, nabrala přes stovku pasažérů a vůbec to nebylo poznat) a vodní vlnky nás nesly přes "Stoczniu", čili loděnici, kde se vyrábějí a opravují neskutečně obří lodě (ale ty menší taky). Fakt veliké, řekla bych vám, jak moc velké, ale nejsem zrovna zběhlá v odhadování rozměrů ani vzdáleností ani jakýchkoli jiných číselných údajů (vážně bych tu plácla jenom nesmysl), takže se prosím spokojte pouze s přiloženou fotografií. Každopádně na ony velkolepé lodě je třeba jeřábů (které tvoří klasickou siluetu Gdańsku), čímž jen dokazuji, že ohledně velikosti nelžu. V minulosti byla gdańská loděnice jednou z nejvýznamnějších v Evropě, všechny země se mohly utlouct, aby si tu nechaly vyrobit nějaké to plavidlo. Postupně ale nějak ve světě asi ubývalo peněz a s tím upadala i sláva místní loděnice. Dnes si dělníci přeci jen pořád řádně máknou, ale už to není jako za starých časů. Jakmile jsme propluli kolem všech opraven, výroben a doků, dostávali jsme se blíže ke starým rybářským osadám, historickým překladištím a místům, kterým v dějinách velel čilý obchodní ruch (Gdańsk těžil z výhodné pozice, všude byl "po cestě" a všechny projíždějící lodě musely převážené zboží proclít). 

Mezi jeřáby právě roste lodička

Loď čekající na opravu, je třeba obnovit nátěry rozežrané slanou mořskou vodou

U cíle - vlevo už Baltské moře, vpravo pomník na Westerplatte

Na konci plavby, až u ústí řeky do moře, na nás plavce čekal památník na poloostrovu Westerplatte. Z tohoto kousku země přímo sálají události již minulé. Právě tady začala invaze německých jednotek do Polska, a s tím i 2. světová válka. Poláci 7 dnů statečně bránili pobřeží z vybudovaných bunkrů, ale letecký útok ze strany Němců jim zasadil poslední ránu. Nezbylo než kapitulovat a zjistit, že obsazen není jen Gdańsk, ale i Gdynia, Krakow a částečně i Warszawa. Památník zde stojí na počest všem zúčastněným a jako upomínka na věci, na které by se nemělo zapomenout. 

Rozbombardovaný centrální obranný bunkr, zbyly po něm jen roztrhané kusy betonu 

Druhá "impreza" byla jiného charakteru. Procházeli jsme dělnickou částí města (naprosto odlišnou od historického centra, mnohem víc industriální - připadala jsem si jako v Ostravě), obklopeni uměleckými graffiti, opuštěnými polorozpadlými továrenskými budovami a napůl zdemolovanými obytnými domy. 

Tentokrát jsme se zase ochomýtali kolem gdańské stoczni, ale v tomto případě z její suchozemské strany. Ani tato tvář loděnice není nezajímavá. Právě v těchto prostorách se konaly protestní stávky proti komunismu a zrovinka tady vznikla polská Solidarność, seskupení odborů bojujících za lepší pracovní podmínky a vůbec životní úroveň v tehdejším Polsku. Vskutku zajímavé místo. Obvodové zdi areálu jsou popsány výroky dělníků účastnících se probíhajících akcí a slavná historie se připomíná skoro na každém kroku, na druhou stranu ale člověk vidí, jak většina budov areálu chátrá a jedinou známkou života jsou právě graffiti (tentokrát ty nelegální, vzniklé proniknutím do uzavřeného objektu). Je zvláštní pozorovat ten kontrast. 

Na konci cesty jsme se dostali až k bývalé dělnické kolonii. Rodinné domky už byly vystěhované, všude byly nápisy upozorňující na odpojení vody a na nebezpečí zhroucení. Sem tam se ale dalo odhadnout, že do prázdných bytů se nastěhoval nějaký ten chudák bez střechy nad hlavou. Mezi škvírami v zabedněných dveřích a oknech se proháněla místní mládež hrající si na schovávanou (milé, v tom děsivém prostředí bych spíš čekala odhozené injekční stříkačky), pod jedním oknem byla nachystaná miska s jídlem pro opuštěnou kočku, nedaleko pán venčil psíka. Místní si na onu smutnou scénu už asi zvykli.

  

Poslední, tedy třetí "impreza" mě potkala právě dnes večer. Při příležitosti této akce jsem se pro změnu přesunula z exteriéru do interiéru. A to přesně řečeno do školní auly, kde se konal se školou naprosto nesouvisející kabaret. Kabaret je v Polsku chápán spíše jako divadlo, jako vtipné scénky, jako improvizované dialogy sloužící k pobavení diváctva. Úchvatné představení to bylo! Herci profesionálně amatérští si počínali skvěle a bez jakékoli přípravy improvizovali na témata volená diváky. Konečným scénářem bylo malé městečko ve středověké Sýrii s postavami jako zvoník posedlý vampirismem, matka představená, dojička nebo bláznivý obchodník neváhající podnikat s lidskými končetinami. Bavila jsem se královsky, i když mi občas nějaké to polské slovíčko a s ním i vtípek utekly. Holt, musím trénovat na příště. Fotkami bohužel nedisponuji, ale možná nějaké ulovím při dalším kabaretním vystoupení. Jako náhradu a současně pozdrav vám posílám alespoň nějakou tu mušli z gdańské pláže. Do zobaczenia!

Pandora a její zážitky se skříní

Gdańský nábytek mě očividně chce zabít! Nebo aspoň zmlátit. Jistě, zase to trochu nadnáším, nejedná se o všechen nábytek, samozřejmě. Jde pouze o jednu skříň, šatní, dřevěnou, sice již chatrnějšího stavu, ale přesto očividně dobře stavěnou, neb pořád dokáže zasadit smrtící ránu.

Začnu pěkně od začátku. Při prvním setkání s oním kusem dřeva ve svém kolejním pokoji k žádnému konfliktu ještě nedošlo. Bylo to střetnutí jakési nemastné neslané. I když je klidně možné, že skříň rozpoznala mé znechucení - poličky, dvířka i stěny byly pokryté stopami lepivé špíny a letitého prachu, a bylo na mně, abych do ruky vzala hadru (nebo spíše hygienické vlhčené kapesníky užívané maminkami na dětské prdýlky, neb nic jiného jsem u sebe neměla) a vše puntičkářsky vyleštila. 

Po vložení všech svršků, kusů oděvů i důvěry do onoho kusu výstavního nábytku jsem s ním začala obyčejné, ničím zvláštní soužití. Z nedostatku odkládacích ploch jsem velmi nápaditě využívala otevřená dvířka skříně k sušení ručníků. V tomto okamžiku zneuctění se nejspíš zrodil náš konflikt.   

Při každém pohybu v blízkosti skříně jsem od té doby obdržela pořádnou ránu. Většinou to schytaly mé ruce. Mnohé útoky byly velmi lstivé, nezůstala po nich ani památka. Avšak dva z nich mohu klidně dokázat - levou ruku mi nyní hyzdí modřina, pravou paži mám sedřenu. 

Vrchol veškeré drzosti jsem zažila včera. Neuvěřitelné, co si ta almara dovolí! I přes svou obezřetnost (nějakou tu dobu si už hlídám, aby dvířka byla zavřená) jsem jaksi zapomněla na její krutost a podlost, věřila jsem v její nápravu a jedny dveře jsem nechala otevřené po dobu mého převlékání. Sehnula jsem se, spokojeně si zula boty a opět se vracela do vzpřímené polohy, když vtom slyším děsnou ránu! Ve vlastní hlavě. Temeno mi málem puklo, jak jsem se třískla do hrany onoho ďábelského výtvoru! Boule je mi svědkem. To však není vše, tím mé trápení a šok ještě nekončí. Skříň velmi podle využila mého mátoživého stavu a při vkládání obuvi do jejích vnitřností mi těmi dveřmi hlavu ještě i přivřela! Neuvěřitelné. Jak po výchovné facce jsem si připadala.

Takže od včerejška jsem změnila k nábytku přístup. Beru ho s úctou a veškerou vážností, nikdy více se mu nebudu vysmívat a naopak ho začnu adorovat. Teď mě již prosím omluvte, musím zapálit pár svíček, pokleknout a obětovat nějakého toho němého tvora. Poroučím se.

Božská krmě polská 2

Juch, je tu opět mé stěžejní téma! Ano, odhadujete správně, jde o potravu! Začínám tedy s výčtem pochutin, které se ztratily v mém žaludku:

Pekárny a pekárničky jsou na každém kroku, miluju je! Tato se nachází přímo pod hlavním nádražím Gdańsk Główny

Zapiekanka

Místo: stánek rychlého občerstvení v oblasti Westerplatte (lze ale zakoupit kdekoli, skutečně, prodejce potkáte skoro na každém rohu)

Vzhled: na první pohled v pořádku (až na ten kečup na povrchu v podobě úchvatné vlnovkovité ozdoby); před ochutnáním však dokázala člověka přimět i k tomu, aby se mu sbíhaly sliny (velký hlad mořil nás)

Chuť: asi jako zmražená pizza vložená na krátkou dobu do mikrovlnné trouby; avšak tento pokrm v sobě skrýval skutečné bohatství surovin, což se mu musí uznat (na jakési bagetce se válely žampiony, neidentifikovatelný salám, sýr stejně neznámého původu a stoprocentně pravé vitamíny v podobě rajčatové omáčky a blíže neznámého zeleného druhu zeleniny)

Cena: cca 5zł (i když toto byl zrovna levnější pokrm, nestál za to ani náhodou)

Závěr z toho vyplývající: nenechám se odradit prvním nepodařeným pokusem a ochutnám znovu - jednou to vyjít musí - takže ano!

Babeczka

Místo: cukrárnička na ulici "Długi Targ" v centru Gdańsku

Vzhled: krása nesmírná, která člověka mocně láká; možno připodobnit k bábovičce (= babka) či košíčku

Chuť: v lineckém těstu se skrývá blahodárná směsice oříšků a kandovaného ovoce, to vše je zalito karamelem, který vás dokáže odnést až do nebes; při konzumování však nespěchejte, množství cukru je znát (sama jsem to zblajzla závratnou rychlostí, opět, a pak jsem dosáhla onoho stavu, kdy člověku není zrovna lehko)

Cena: cca 3zł (jděte do toho!)

Závěr z toho vyplývající: ano, ano, ano, na tohle zapomenout nechci!

Pączka z jabłkiem

Místo: cukrárnička na ulici "Długi Targ" v centru Gdańsku

Vzhled: hlavně čokoládová poleva vypadá skutečně výborně; je ale k dostání i v mnoha jiných podobách - s cukrovou polevou, čistě s čokoládou, s marmeládou, ...

Chuť: těsto je naprosto shodné s českými koblížky - ty jsou v Polsku také, ale tento druh "ciastka" je podlouhlejšího tvaru - chuť je tedy stejná, možná lepší, pączka není tak mastná; mastnota je však nahrazená mírou sladkosti, jde o skutečně cukrovou pochoutku

Cena: cca 2zł (zažene hlad, a cena přívětivá)

Závěr z toho vyplývající: rozhodně ano, vzletná krmě na snídaně

Muszełka 

Místo: pouliční cukrárna na ulici "Do Studzienki"

Vzhled: pochoutka ve tvaru mušle

Chuť: linecké těsto, které mě lákalo už dlouhou dobu, si opravdu obrovské množství chvály nezaslouží; těsta je příliš mnoho, až se z toho člověk trošku dusí; avšak místa s bohatou vrstvou marmelády a také čokoládové polevy to hodně vyvažují

Cena: cca 2zł (pořád to jde)

Závěr z toho vyplývající: víckrát už asi ne, jednou stačilo

Pierniczek

Místo: pouliční cukrárna na ulici "Do Studzienki"

Vzhled: nádherná kostička zalitá čokoládou a posypaná oříšky

Chuť: kořeněný šmak perníku nikoho nepřekvapí, ale konzistence těsta je jaksi jemnější a měkčí; vrstva chutné marmeládky vše krásně zvláčňuje a čokoláda (velikánské množství) tomu dodává ten pořádný šmrnc

Cena: cca 3zł (za tu slast je to zadarmo)

Závěr z toho vyplývající: až budu bez peněz, bude to jistě kvůli tomuto zázraku - takže naprosto samozřejmě ano!

Tento obrázek mi připomíná starou dobrou českou jednotu, ale i tak, mohu pět jedině chválu (pekařství a cukrárna v jednom na ulici Długi Targ)

Toť vše. Prozatím. Po sesbírání nových zkušeností se zas s něčím vyřítím.

Postřehy všeho druhu aneb Nemohu najít vhodný název

Abych pravdu řekla, měla jsem pro toto místo nachystán úplně jiný textík. Pojednával by o našem povedeném/nepovedeném nočním klubovém snažení, kdy jsme vlastně většinu noci pročekaly (já a mé dvě spolubydlící) v neskutečné frontě před podnikem, do kterého jsme se nakonec ani nedostaly, o přetlačování a davovém šílenství v oné frontě (ve skutečnosti to byl spíše zdivočelý shluk skupinově poblázněných jedinců než cokoli jiného), o zkrácení si čekání odchodem do jiného podniku a následném velmi hlasitém a velmi holčičím klábosení o věcech možných i nemožných (bavily jsme se kupříkladu o usedání na mísy veřejných záchodků – já jsem rozhodně proti a své stanovisko v nejbližší budoucnosti určitě nezměním; ovšem v naší debatě padly i argumenty o pohodlí a pocitu uvolnění při utrůnění se na onom porcelánu, které zněly dosti přesvědčivě – co vy na to?), o opětovném zařazení se do klubového „shromáždění“ a potkání spousty lidí v podobě ostatních cizokrajných studentů a vůbec gdańských návštěvníků všeho druhu, o odmítnutí věnovat tomu přecpanému klubu jakoukoli další minutu našeho drahocenného času a přesunutí se i s již zmíněnými gdańskými návštěvníky do restauračního zařízení (Norové to byli, prosím pěkně, ta internacionálnost mě nikdy nepřestane bavit), kde poprvé povstala diskuse o záchodových bakteriích, a nakonec i o veselém návratu domů, kdy jsem já jediná vlastně byla vskutku navracející se nazpět, zatímco mé společnice v sobě našly sílu na mnohá jiná noční dobrodružství, která Gdańsk nabízí a o kterých mám zakázáno napsat jakékoli slůvko. A tak tedy o předchozí noci nenapíšu už ani řádku a vrhnu se na jiná témata.

Včera jsem zažila svou první skutečnou hodinu kurzu jazyka polského (= akt mnou považovaný za velmi podstatný, neb jsem sebou bezhlavě plácla do prostředí země polské, kde se plácat ještě chvíli určitě budu). Mám dokonce i učebnici! Je barevná, velká (a těžká a zabírá místo v kabelce) a začínáme v ní s úplnými základy jazyka. Takže jsem se vlastně trochu nudila, neb jako každá správná obyvatelka či každý správný obyvatel česko-polského pohraničí rozumím frázím typu „nazywam się Agnieszka Polańska“ či „bardzo mi miło“.

Ach, je to prostě osud, ta kniha prostě patří ke mně! Svou pozornost prosím věnujte podobnosti  jména mého a jedné z autorek.

Avšak i přes mé sebevědomé vystupování jsem došla k několika překvapujícím zjištěním. Doteď jsem si myslela, že polské „rz“ se vyslovuje jako české „ř“, ale ono houby! Teď se držte nebo se aspoň posaďte, milí a mně jistě podobní nadšenci a stoupenci polštiny, ten zvuk se z lidského hrdla vyřítí jako „ž“ – trochu jiné než to jediné české, ale i tak je to pořád „ž“. Kdo by to byl Řekl?! Celou dobu, kdy studuji mou sestrou zakoupenou knihu česko-polské konverzace, si myslím, že tvůrci museli být naprostí blázni, když pŘi výslovnosti slov jako „ogrzewanie“, „drzewo“ či napŘíklad „morze“ stále stejně kŘečovitě užívají znaku „ž“. Tímto se jim omlouvám za svou prostoŘekost (a užívám si onoho krásného a jedinečného zvuku českého „Ř“ aspoň v češtině). Dalším šokem z filologické polonistické a velmi akademické oblasti mi byla neexistence písmen „v“, „x“ a „q“. Cha, jen si to představte – nic takového tu v Polsku prostě nenajdete! Ani kdybyste se hodně snažili! Prostě úchvatné! A ještě snad poslední věc – pomatená jinými slovanskými jazyky (velmi nenápadně zde chci navázat na slovenštinu a její měkké „l´“) jsem došla ke svému ještě jinému poblouznění mysli.  Značka „ł“ a „Ł“ v jazyce polském totiž neoznačuje měkkost (jak jsem si bláhově představovala), ale je tomu právě naopak. Tohle je totiž „ł/Ł“ tvrďák, který se vyslovuje asi jako anglické „w“, zatímco normální „l/L“ normální není ani za mák, ale naopak se za ním schovává milá výslovnostní měkkost. No, už končím s oněmi jazykovými poznatky, sama se do nich začínám zamotávat.

Zítra vyrážím na průzkum oblasti zvané „Westerplatte“. Vlastně ani nevím, co mě tam čeká. Jedno je jisté, jedu lodí! Jsem nadšená! Podrobnosti a pokračování příště…

PS: Během zítřka bych sem mohla šoupnout i pár fotek, ať ten strohý text není jen tak suchopárný. Takže se tímto omlouvám za nedostatek obrazového materiálu, který v nejbližším možném termínu napravím, tak přísahám.

I fell in love WITH the seaside!

Zamilovala jsem se. Na první pohled. A jen tak se z toho nedostanu, to je mi jasné. Takže teď uvažuji o přestěhování se. Do Sopotu. Za svým milým. Za svým milým, rozmilým, přerozmilým mořským pobřežím!

The Kooks - Seaside

(text písně si s laskavým svolením trochu upravuju, vypouštím všechno o oné slečně a nahrazuju všechny užité předložky vázané na "falling in love" pomocí "with" - neboť jen to slůvko jediné vypovídá o mých nově objevených a převelice hlubokých citech)

Musíte jej vidět, vážně. Prostě všeho okamžitě nechte a vyrazte do Sopotu. Nejdřív si ale ve své domovině udělejte se vším pořádky, protože zpátky se vám jen tak chtít nebude. To vám garantuju. Všechno je překrásně modré, zářivě bílé, klidně šedivé a béžové, pronikavě blankytné a jednoduše úchvatné! Ty barvy prostě zbožňuju. Dokonce i molo je zbarveno do jakéhosi nádherného odstínu, všude voní dřevo a mořská voda, blázniví racci vám poletují nad hlavou (buďte beze strachu a užijte si i případné dopadnutí jejich tekutějších částí na vaše svršky - v Polsku to nepřináší štěstí, ale peníze ano!) a k tomu to veselé ptačí  prozpěvování, ach prostě lahoda!

Procházku po molu jsem poprvé zažila v noci. Všechno se krásně třpytilo ve světlech lamp, moře šumělo, vlny sebou plácaly a pouliční hudebníci se činili. K tomu všechny ty úchvatné lodě vyvolávající představy o ještě úchvatnějších námořnících. Nádhera. Takže noční scénu také doporučuji, velmi vřele.

Čeho jsem si v noci ani zlehka nevšimla, mě za bílého dne naprosto omráčilo. Těch živočichů, co u moře žije, to byste nevěřili! Ve vodě (a taky už na pláži mírně znaveně vypadající) růžovo-fialkově světélkující medúzy, na břehu racci, větší racci (opravdu nevím, jaký je mezi nimi rozdíl, ale jsem přesvědčená, že to tento druh ptactva skutečně je), obrovské labutě (tedy, vážně se domnívám, že to labutě jsou, ale pokud se pletu a vy na fotkách ani jednoho takového tvora nerozpoznáte, neváhejte a ihned mi sdělte, co že to za vznešené bílé stvoření s peřím a křídly vidím) i prťaví vrabci - najdete tu toho vskutku dosti. Všechna zvířena je hladová a zvyklá na časté krmení ze strany turistů či plážo-chodců, takže se nebojte uzmout kus žvance od úst a nadhodit ho mezi pobřežní faunu (ničeho se nelekejte, ani scén velmi nápadně se podobajících těm z Hitchcockových "Ptáků", u nás nedošlo k žádné újmě). 

Zkuste si těžkopádně zaběhat po mokrém písku a nechtěně nasbírejte co nejvíc zrníček do svých bot, utíkejte před menšími i většími vlnami vylévajícími se na pláž, při pěkném počasí a dostatku odvahy si do vody i hupsněte, anebo se jen tak zpovzdálí kochejte celou tou dechberoucí scenérií. Myslím, že jsem našla místo, kam se budu moc ráda vracet. Už se nemůžu dočkat nějaké té vzrušující zimní bouře, určitě si sem zajdu a pak vám o tom živě poreferuju!

Ve víru vášnivého tance

Ach, ten polský noční život! Nemohu si ho vynachválit. Ovšem, nejprve jsem jako každá bojácná dívka musela vyřešit, jak se dostanu ze svých vcelku vzdálených kolejí k onu zdroji neutuchající zábavy, hlasité hudby, chutného pití a bláznivého smíchu (mezi světáky se používá označení "party" či "club", tentokrát pro vás nemám žádný polský překlad - tato jména jsou jaksi internacionální). V mém případě se jedná pouze o desítky minut, které musím věnovat cestě, ale po většinu času tento proces absolvuji v noci nebo velmi brzy nad ránem. Obě tyto možnosti díky své temnotě skýtají pobudům různého druhu nepřeberné množství možností, jak napadnout nebohou, společensky či skutečně znavenou tanečnici. A proto v ruce třímám peprný sprej (po jehož legálnosti v polské zemi nepátrám, raději bych jej nepoužila vůbec) a v zásadě se jako klíště držím pohromadě se svou tanečnicí-kolegyňkou. Zaplaťpánbůh (nebo kdokoli jiný), ještě jsem se s žádným neřádem nepotkala, snad to tak vydrží napořád.

Po nalezení klubu (ano, nalezení, někdy je to velmi obtížné, včera jsme po městě bloumali asi půl hodiny, než se nám vyhlídnutý klubík podařilo najít) prostě vstoupíte dovnitř, v tomto se postup nijak neliší od českých zábavných zařízení. Většinou následuje odložení oděvů (které mě vždy stresuje, neb musím velmi rychle a hlavně nenápadně odložit i svršky, které mě sice během chladné noci krásně zahřívají, ale které se vůbec nehodí pro prostředí nočního života) a pak už přímý vstup do onoho velmi rafinovaně nasvětleného a vybarveného, správné emoce vyvolávajícího ráje.

Poprvé jsem se setkala s barem, u kterého se platí speciální kartou namísto peněz (možná to znáte a zdá se vám to naprosto běžné, pro mě je to však úchvatná novinka - stejně tak pro tanečnici-kolegyňku, která je na rozdíl ode mě zkušeným klubovým mazákem). Prostě si u pultíku na kartu vložíte tolik peněz, kolik jen chcete, a pak už u při objednávání pitiva jen nastoupíte s oním kusem plastu. Vskutku ohromující.

Podnik s velmi vtipným názvem "Zła Kobieta" (Zlá žena)

Dále už podle všech očekávání následuje vír tance, popíjení a komentování někdy nebožáků, někdy úchvatných tanečníků na parketu (minulý klub nám poskytoval přímo božský výhled na taneční prostor díky svému uspořádání na patra a stolečkům na jakési galerii). Dá se říct, že kvalita výhledu rovná se množství pobavení či obdivných "och" (vážně doufám, že si někdo tropí žerty i ze mě, jinak se mi má škodolibá záliba krutě vrátí). Po zkonzumování pitiva se člověk vrhá na parket (s drinkem tam nikdy nelezu, vždycky se poliju), někdy povzbuzen hudbou, někdy právě oním pitím. A pak už nastává čas, kdy se protančí nejedny střevíčky (to miluju, takhle mám další záminku pro zakoupení zbrusu nového páru) a kdy se pozná, že člověk hrozně rychle stárne - na parketu se objevují stále mladší tanečníci (díky bohu jsou stále ochotni s vámi tančit, dokonce i v páru!) a po dlouhé noci bolí všechny svaly, klouby i kosti (jak u té choré stařeny). Nutno však říct, že to zato stojí - potkávání nových lidí, házení úsměvů, letmé avšak naprosto záměrné koketné dotyky, hlasitý a falešný zpěv, spousta srandy - s tím vším se tam fakt potkáte!

Ale teď už mě, prosím, omluvte. Musím se chystat na další bouřlivý večer. Oproti tanečnici-kolegyňce jsem notně pozadu. Navíc mě čeká nervózní přešlapování před šatní skříní a naříkání, že opět nemám co na sebe. Mějte se a tanci zdar!

Božská krmě polská 1

Konečně se dostávám k tématu, o kterém jsem chtěla mluvit (respektive psát) už dávno a které jaksi nastiňuji již v názvu celé této blogové tvůrčí činnosti (na vysvětlenou snad mohu ještě dodat, že "pierogi" se přeloží jako "pirohy", ale o nich ještě později). Přesně tak, jde o jídlo! Miluji jídlo, vskutku, zbožňuji ho. A sladkosti úplně nejvíc.

Ach, cukr bych do sebe cpala vážně pořád a ve všech formách (až na tu surovou, ta mi tedy moc nejede). Touto obšírnou cestou popisu mého vřelého vztahu ke všem sladkým pochutinám se chci dostat ke svému prvnímu kulinářskému zážitku v Polsku. Bylo jím úchvatné ciastko (zákuseček), na jehož jméno si má děravá hlava nemůže vzpomenout - a tak si tu tedy nechám volné místo na jakousi nepatrnou závorečku, zítra vletím do města a budu nahánět názvy tohoto rajského pokrmu, jako bonus přidám i fotografie, aby se vám měly na co sbíhat sliny.

(Tak se tedy zpětně vracím k závorečce: jméno oné božské dobrůtky jsem dosud nenašla, stydím se, a to velmi. Ale mám pro vás obrazový materiál a odkaz k novým postřehům ze světa polské gastronomie - čtěte zde: http://pierogiaspol.blogspot.com/2011/10/bozska-krme-polska-2.html )

(Už vím! Ten zázrak nese název "bajaderka" - určitě to vyzkoušejte!)

Zkusila jsem i zmrzlinu. Točenou. Výbornou! Ne absolutně smetanovou, ale ani ne vodovou. Prostě tak akorát - tak akorát na to, aby zahnala mou téměř věčně přítomnou mlsnou.

Podařilo se mi zakusit i úžasného karamelového košíčku z listového těsta, který byl tak moc slaďoučký, až mi z něho bylo trošinku nevolno. Ale co bych pro potravu neudělala, že ano. Příště do toho jdu zas!

Dobrá tedy, sladkosti by už mohlo vystřídat něco pořádného (vlastně ještě moment - už jsem stihla zblajznout i sernik (= polský cheesecake), jablkový koláč a ještě jeden sernik, ale s čokoládou; tak, teď už je to konec).    Vezměme to pěkně po otesánkovsku: snědla jsem pečeného kance (pokud hluboce neuznáváte divokou zvěř, vyhněte se jí), snědla jsem kančí paštiku (hned 2 kousky, učinilo mě to trochu nešťastnou, neb mi to příliš nešmakovalo, ale já nerada nechávám na talíři zbytky, to by byla věčná škoda), snědla jsem různorodé saláty (mnohdy na způsob českého bramborového salátu - všude je majonéza nebo jogurt; nejpodivnější byly dva: snad s celerem a ovocem, a pak s rýží a fazolemi; vskutku zajímavé kombinace, ale zkusit se má všechno), snědla jsem bigos (dobrota, kterou bych připodobnila k segedinskému guláši - v bigosu ale není po omáčce ani památka, jen si pochutnáváte na zelí a dušeném mase), snědla jsem obrovský pierog z pieczarkami (piroh s žampiony) a s kuřecím masem (tohle bylo naprosto hvězdné a s koprovým sosem vskutku okouzlující) a na festivalu pierogů jsem ochutnala pirohy rovněž ruské, masové, houbové a se zelím, navždy je budu milovat všechny a to vskutku vroucně (snad už je jasno ohledně názvu blogu - k této krmi chovám prostě náklonnost). A protože jsem se pirohů nemohla dostatečně nabažit, dala jsem si je i v ještě jiné restauraci. Tentokrát se špenátem a sýrovou omáčkou. Opět nezklamaly (fakt si je někdy dopřejte - kdo okusí, rozhodně neprohloupí). Končím, nebo si začnete myslet, že jsem nenažranec. S dalšími pochoutkami a polskými specialitami se objevím zase příště!

Pokud byste se divili, že porce nevypadá nijak vábně, je to možné -
asi tak v polovině procesu pojídání jsem si vzpomněla, že musím
udělat fotky.

Každý správný turista fotí ostošest

Ano, i já jsem jedním z nich - z těch podivných tvorů, kteří by se klidně vrhli pod kola bláznivým polským řidičům, jen aby zachytili ten pomíjivý a právě v tu chvíli onen jediný správný okamžik. Fotografování je hold nebezpečná aktivita. Ale k pořádnému turistovi prostě patří.

A tak i já vystupuji v roli slečny s fotoaparátem na krku a vrhám se do víru velkoměsta s nadějí, že budu mít ty nejkrásnější fotografie (krásnější, než měl kdy kdo přede mnou, samozřejmě). Gdańsk je velmi fotogenický (já už méně), všechny ty domy a dokonce i kostely z rezavočervených cihel vytvářejí jakousi jinou atmosféru. V ulicích je pořád na co se dívat, jediné místo nezůstává prázdné (polští obchodníci se vážně činí - "nabídnout kdykoli kdekoli cokoli" by mohlo být jejich heslem, obchod tu prostě žije). Vydávám se (nejsem sama, měla bych napsat "vydáváme se" - jej, já vás klamu, ale nevědomky) do historického centra, přesněji řečeno jen do jedné ulice, ale zato do té nejhlavnější (ano, používám toto slovo, i když vím, že "hlavní" je už samo o sobě superlativem, prostě si nemůžu pomoct, chci víc, než mi tento výraz může nabídnout). Długi Targ jest jméno její. Kdysi to prý byla královská cesta (tedy alespoň myslím) a během druhé světové války byla skoro srovnána se zemí (stejně jako zbytek města, bombardéři si tu tehdy zařádili). Nevědět to, ani si nevšimnu. Na ničem to tu už není poznat. Všechno je znovu krásně vybudováno a všechno vypadá velmi autenticky (když se nad tím teď tak zamýšlím, nemám nejmenší tušení, jak probíhaly renovace, musím to zjistit). Kromě úchvatně milé architektury z cihly tu jsou k vidění taky přenádherné měšťanské domy jako z cukrkandlu - barvičkami a ornamenty se to tu jen hemží, stačí jen zaklonit hlavu a podívat se na ty poklady ve výšinách.

Targ Węglowy s úchvatným stříbrným stromem 

Złota Brama (pořád mi vrtá hlavou, co lidi vede k jejímu názvu, moc zlata na ní teda není)

Długi Targ s kejklíři (moc velká romantika to ale nebyla, rozdávali letáky s pozváním do restaurace)

Dům, na jehož umístění si nemůžu zaboha vzpomenout (asi ul. Mariacka)

Ke každému historickému centru patří muzea, samozřejmě. My jsme za jedno dopoledne stihli projít dvě - Muzeum Bursztynu ("bursztyn" znamená jantar, kromě informací o zdrojích, nalezištích, vlastnostech a zpracování zde člověk najde i hotové šperky s oním krásňoučkým zářivým jantárkem; jsou dokonce i na prodej; varuji vás, drahé slečny, drahé ženy, nebude se vám chtít odejít bez jednoho z nich; já už začínám spořit, ten poklad totiž musím mít!) a Muzeum Historyczne Miasta Gdańska (to ze začátku vypadalo velmi slibně - historické místnosti staré městské radnice pořád dokáží vyrazit dech; prohlídka se pak ale velmi nečekaně proměňuje skrze postavu polského astronoma Jana Heweliusze na výstavní prostory jakéhosi astronomického oddělení; poté vede cesta návštěvníka skrze interiéry fingující skutečné prostory Gdańsku v minulosti, což nás zase trochu chytlo; nakonec si člověk při odchodu může zakoupit jakousi medaili - možná by je měli dávat zadarmo, jen by to podtrhlo onu netradičnost této atrakce - a místo k hlavnímu vchodu je naveden do jakési postranní uličky; v tomto bodě jsme měli namísto zdání obvyklého opouštění budovy pocit, že se spíš vkrádáme do muzejního zákulisí - podivné, vskutku, jantar to pro ten den vyhrál na plné čáře).

Obě místa ale stála zato. Rozhodně, doporučuji je naprosto uvědoměle a z celého svého srdce. Další turistické pozoruhodnosti Gdańsku si už však nechám na příště.