Milý blogový prostore,
nevím, co mne to posedlo, ale nemohu se donutit si k tobě sednout a opět něco naťukat do klávesnice. Lenost a shnilost mnou prorostly až na kost. Nejspíš. Jistě to nevím. Taky jsem delší dobu nezažila nic extraordinérního, co by stálo za elektronické zvěčnění. A potom jsem se naopak dostala do časového presu nedovolujícího mi vykonat vůbec nic. Ať už je příčina mého nepsaní jakákoli, snažím se s tímto neduhem bojovat. A tedy píši!
Píši o plavání s planktonem! Ano, za hluboké noci jsme se s bohatýrkami Martinkou a Evičkou rozjely k zátoce či zálivu (skutečný stav onoho vodního prostoru zvaného Navy Beach vlastně neznám, ovšem tady stejně nehraje roli, prostě to byl oceán). Na kole jsme tam došlapaly, jak jinak. Tma jak v pytli, pouliční lampy jen velmi řídce rozmístěné, cyklistická světýlka veškerá žádná. Avšak jako správné dobrodruhy nás od výjezdu nic neodradilo a i přes velmi špatné podmínky jsme se dále prokousávaly temnotou až k pláži. Vodní plocha je tam klidná, jen s málo vlnkami a životu v jejích vodách tedy nejspíš nahrávající. Díky tomuto faktu jsme se tedy mohly kochat rozmilými miniaturními planktonovými breberkami, které, prosím pěkně, svítí! Ne samy od sebe, jen při aktivním pohybu lidských končetin či celých těl ve vodě, ale je to krása. Nesmírná. Velmi poeticky se ony nestvůrky rozsvěcují, a jako světlušky nebo neonové bublinky na chvilinku roztomile zůstávají na kůži. A když kolem sebe hodně mácháte, tak se ty planktonovité věci rozzařují ve velkém a kolem vás je úplná záře a je to prostě báječné. I přes můj strach z neznámé věci (mnou podezírané za žraloka, Marťou prohlášené za useknutou hlavu zavražděné mrtvoly) nehnutě plavající na hladině nedaleko nás to byl zážitek jedinečný a hodný výběru vstupného. Tuto neodolatelnou atrakci rozhodně doporučuji!
 |
| Naprosto nesouvisející fotografie k odreagování č. 1 - při výstupu na věž pobřežní hlídky, což se ukázalo jako výkon velmi obtížný ale námi pokořený |
Píši o pracovním nasazení. Od posledního zápisku o koši a kontejneru se toho v mé americké kariéře dost změnilo. Chvíli, ale vážně jen malou chvíli, jsem pracovala v místním zbrusu novém a honosném hotelu/klubu a mým úkolem bylo v úchvatné uniformě (fešná halenka stylu a střihu, za které se člověk na rozdíl od busserovského stejnokroje vskutku nemusí stydět) házet milé úsměvy na přicházející zvědavé hosty a nabízet členství v právě vznikajícím uzavřeném a vysoce privátním klubu. Krapet skok od dráhy popeláře a vybírače špinavých talířů. Příjemný. Ale všechno má své pro a proti, a tak mé působení na onom pracovišti nemělo dlouhého trvání. Nedostala jsem víc směn. A z tohoto důvodu jsem se tedy začala jednoduše poohlížet po dalším jobu. A stala se ze mě housekeeperka jak vyšitá. V onom hotelu jsem uniformu nevyfasovala. Jaká škoda, všechno se jednou může hodit, že ano. No nevadí. Zato jsem se dostala do kontaktu s Hispánci a španělskou řečí. Šéf Luis z Kolumbie rozdělující práci v naprosto nesrozumitelné angličtině a bez jakéhokoli ladu či skladu, kolegyňky pokojské mluvící převážně pouze španělsky a nijak jinak (neznalost jazyka vskutku mírně stěžuje komunikaci, to vám povím) a milé české holčiny vytvářeli velmi příjemné prostředí. Avšak práce je to namáhavá, špatně placená a kvůli náladovému Luisovi krapet chaoticky neorganizovaná. A tak ani na této pozici jsem se dlouho neohřála. Sama od sebe jsem podala výpověď a vrhla se k jinému zaměstnavateli. Tentokráte to je obchod a malý restaurantík s bio-potravinami v jednom. Chodím si, v čem jen se mi zamane, tak mě ani absence stejnokroje nemrzí, neb mohu znovu oprášit svršky, které jsem z praktických důvodů (jízda na kole vyžaduje sportovní oděv) na sobě neměla už nějaký ten pátek. Vesele si skládám produkty do regálů, vyrovnávám řady, roznáším božsky vyhlížející chody z kuchyně k hladovým strávníkům a sama slintám nad mnoha výrobky. Již jsem vyzkoušela burákové máslo z rozinkami a skořicí. Jéšiš, to byla dobrota! Hodlám pokračovat v ochutnávání celé řady těchto snových mazadel a snad si nějaké zásoby přivezu i domů. Protože po tomto americkém jídle se mi vážně bude stýskat (Už jsem se zmiňovala o tom, jak si nad žádným místním jídlem nijak zvlášť nestěžuju a poslušně papám téměř nepřetržitě po celý den? Člověk si vážně zvykne na všechno. Snad i vy na mě v mé nové podobě míši kuličky.)
 |
| Naprosto nesouvisející fotografie k odreagování č. 2 - moment, kdy jsme ze Zuzkou nadšeně a překvapeně dojely do přírodního parku, který jsme na onom místě vůbec nečekaly a který nás prostě nadchnul |
Píši taky o tom, jak jsem již zmatená ze všech těch nakombinovaných směn a změn. Důkazem může být můj dnešní nástup na šichtu do restaurace, když jsem dorazit vůbec neměla. Drobátko vtipná situace, vy se zástěrkou u pasu, těšící se na večeři podávanou pro zaměstnance, a na rozpisu po vás není ani památky. Hlavně když uvážíte, že pršelo, cesta je dlouhá a stopování není mým koníčkem. Ale co, aspoň jsem měla program na volný podvečer, že ano.
 |
| Naprosto nesouvisející fotografie k odreagování č. 3 - Navy Beach, kde se odehrály hrátky s planktonem. Ovšem toto je obrázek z jiného dne a zachycený při jiné příležitosti, takže stále zachovávám kritérium nesouvislostí svázaných s výběrem obrazového materiálu. |
Och, nakonec jsem se přeci jen rozepsala. Musím tomu zatnout tipec a nechat si něco i na příště. Zatím zdar!
