Den druhý: Philadelphia a Washington, D.C.

Och, chabé připojení internetové mi zhatilo plány na publikování čerstvých zážitků rovnou v den, kdy mi byly vryty do paměti. Holiday Inn se může pyšnit hvězdičkami, jak jen chce, ale mě už teď neošálí - brání kreativním činnostem! Ale vzdalme se technickým údajům a plynule přejděme k podstatnějšímu tématu. Tím se protentokrát stává - tramtadadá - Philadephia a D.C.!

Pohled z Lincolnova památníku na památník Washingtonův

Prokřehlí díky přepychově fučící autobusové klimatizaci jsme hned z rána vystoupili v milém městečku zvaném Philadelphia a zmrzlá těla nám okamžitě začala roztávat díky pýchou se dmoucí hrudi a pohledu na vší tu vřelou americkou historii o dobývání svobody. První kongres, první soud, první radnice, první veřejné záchodky - i to jednou muselo někde začít. Pak taky zvon svobody hrající na citlivou notu i dnes, i když už je jen za sklem a ne na radnici, neboť praskl, ale o to víc je teď blíž lidem, kteří se s ním přes sklo fotí jak o závod. No nemnoho nám toho Phila nabídla, avšak o to významnější byly ony památky svou hodnotou. Až teď si vlastně uvědomuji, že jsem viděla úplné začátky americké kultury na vlastní oči! Neuvěřitelné!

První City Hall ve Philadelphii

A po nástupu do autobusu a nějaké té cestě k dalšímu cílu přichází na řadu hlavní město - Washington. Bílý dům jsem viděla! Valím oči jak puk ještě teď! Ale mrňavý domek to je, to vám povím. Jsem čekala bůhvíco a ono nic. Zpoza kovového plotku párkrát zmáčknete spoušť - teda jen tu fotografickou, jinak by se jistě bleskurychle objevilo komando strhávající vás na zem a balící vás pomalu i do kazajky - a je to. Žádné obrovské nadšení se u mě neobjevilo, nic zvláštního jsem při pohledu na z bezpečnostních důvodů velmi vzdálený baráček necítila, vlastně jsem byla ráda, že proslavenou stavbu vůbec vidím. Žádné emoce to u mě neprobudilo - no chápete to? Divné, fakt, a přitom toho člověk o tom White Houseu tolik slyší, pořád se o něm mluví a ve skutečnosti skutek utek. No nic, zamáčknu slzu a jdu dál. Až ke Capitol Hill se stavebním jeřábem hyzdícím fotografie, Washingtonově memoriálu tyčícímu se v mlžném světle, k obřímu Lincolnovi působícímu tak něžně, otcovsky, památníku války v Koreji s 19 vojáky v nadlidské velikosti a nápisem "Freedom is not free", při kterém mi tuhne krev v žilách ještě teď. Prostě krása, dojem vedle dojmu, hrdé dějiny na vás dýchající z každého koutku.

Bílý dům

Zlatým hřebem ale byl naprosto jiný koutek americké země. To byste neuhodli. D.C. jsme už dávno opustili, a ocitli se v místě s poetickým a nezapamatovatelným názvem Gaithersburg. A tam jsme byli vysazeni, aby se naši asijští spoludobrodruzi po domácku najedli, ve skromném nákupním centru s čínským bistrem a především dolarovým obchodem (nevěřili byste, co za poklady tento skvost mezi prodejnami skrývá - kupříkladu lízátkové prstýnky, kterých se naše Zu nemůže dočkat) a supermarketem orientálního charakteru! Ach, tento obchod byl prostě perlou! Všechno bych si tam koupila! Exotika na každém kroku, živí krabi v kádi a já u nich s obří pinzetou v ruce šmátrající mezi nimi, mnou zakoupené jedlé kaštany a chipsy z plantainu - bóže, co já si počnu, když mi brněnská Olomoucká vyhořela! 

A tak nám byl druhý den moc mile zakončen. Břuško se mi opět zaplnilo (to mě nikdy nepřestane těšit, i když nelítostně kynu a neváhám a při každé příležitosti na tento fakt upozorňuji své okolí, které mne po návratu bude potkávat a nepoznávat - laskavě mě poznávejte, stále to jsem já!) a s úsměvem na rtech jsem pak mohla v klidu usnout s pomyšlením na lákadla dalšího cestování. Čokoláda z Hershey volala!