Při odepisování na zprávy z domoviny jsem se nějak pustila do filozofování. Kromě života brouka a snění nad něčím sladkým se mi v hlavě rojí myšlenky o celém tomto americkém pobytu. Čím dál tím víc přicházím na to, že poznávání cizího světa se skrývá v detailech a že k tomu člověk nepotřebuje cestovat a vidět stále nová místa (neb je limitován polohou Montauku - bez přehánění konec světa nebo aspoň Long Islandu). Jde o maličkosti, které vás potkávají na každém kroku a mohou vás obohatit jako ještě nic nikdy předtím.
Kupříkladu má pozice bussera mi přináší neocenitelné znalosti ohledně vynášení odpadu, při jejichž uplatnění by se ze mně po návratu do vlasti mohl stát velmi schopný a manuálně zručný prvotřídní popelář nevyžadující žádnou těžkou techniku. Asi bych měla na vysvětlenou popsat, jak směna v restauraci vypadá a co je vlastně náplní mé práce.
Tedy začněme. Po nastrojení se a vklouznutí do neodolatelné uniformy vyzdvihující veškeré fyzické přednosti a spočívající z sexy kraťásků pytlovitého střihu, usmolené zástěrky a zamaštěného trika (foto nikdy, opakuji nikdy nepřidám, zvěčnění mého obrazu v tomto oděvu nikdy nesmí spatřit světlo světa) se vrhám k přípravě nebo zkontrolování mně přidělené bus stanice, která se mi po dobu směny stává domovem, útočištěm či nenáviděnou destinací, z níž za natřískané restaurace nelze prchnout. Zjištěním, že všechny sběrné boxy sloužící k odložení špinavého a již nepotřebného nádobí sklizeného ze stolů, konvičky na vodu a ledový čaj, utěrky, papírové role, rozprašovače se zázračně čistícím prostředkem, ubrousky, prostírání příbory a nevím co ještě jsou na místě, se s klidným srdcem mohu vrhnout do pracovního procesu.
Neodmyslitelnou součástí této libové prácičky je také odnášení odpadkového koše. Nenechte se mýlit, košem to sice nazývám, ale spíše mám na mysli nádobu svými rozměry ne nepodobnou popelnici. Tato potvora těžká se v momentě dokáže naplnit různorodými poklady - od vyprázdněných mušlí, obřích klepet humra až po obří skleněné lahve od vína či vody (ekolog by jásal nad tímto tříděním odpadu) - až po okraj. A tak nastává moment, kdy postupné utlačování odpadků směrem ke dnu nádoby a oddalování jejich vynesení už nelze odložit. A tak koš putuje z útrob stanice ven, zkušeným grifem je odpadkový pytel uvnitř nádoby zavázán (slouží k tomu speciální uzel, námořníci by ze mě měli radost) a člověku v putování za kontejnerem již nic nestojí v cestě. Ovšem zkuste si pak zdvihnout onu obludně těžkou ohyzdnost! Nemožné. A tak na scénu nastupuje jiný artistický kousek - nahození si koše na rameno á la rambo. Minule jsem odhodila veškeré skrupule stranou a žádala kohokoli poblíž, aby mi s tím hodem do výšky pomohl, neb tady sranda končí, vážně by mě zajímalo, kolik ten cvalda může vážit.
Předpokládejme tedy, že se člověku nějakým zázrakem podaří dostat se pod koš. Pak už jen stačí překonat asi kilometrovou délku našeho obřího podniku a přiblížit se k venku umístěnému kontejneru. Pokud se poštěstí a prší jako včera, dodává to celé věci na dynamičnosti a přitažlivém náboji. Přichází poslední fáze - vyprázdnění koše tím, že se nahnete nad kontejner, pokusíte se umělohmotnou a všemi mastmi mazanou a tedy i klouzající nádobu udržet v rukou a vysypete pokud možno pouze pytel a ne sebe. Ne vždy se to podaří. Mluvím z vlastní zkušenosti. Ovšem jakýkoli výkon oslavuji, neb jsem zatím do kontejneru s košem nezahučela rovnou i já. Těším se této skutečnosti nesmírně a doufám, že se nikdy nedočkám momentu, kdy mi z kontejneru budou trčet jen nožičky a já si budu hovět mezi černými plastovými pytli v útrobách popelářského vybavení.
 |
| Pouze ilustrační obrázek - ve skutečnosti to tenhle chlápek má mnohem snazší než já, se mu to tahá, když to má za co držet! |
Končím tento zápis a jdu lapat po dalších nevšedních zážitcích. Už delší dobu mě zde otravují nezmarné a otřesné mouchy neúnavně na mě sedající. Třeba mě jejich chytání přivede k dalšímu postřehu hodnému zapsání. Zatím zdar!
