Lék na všechny strasti

Pozice sezónního pracanta v cizí zemi s sebou přináší nejednu těžkost, to vám povím. Žádná růžová situace jak z amerického snu se tu nevyskytuje, sladkosti tu mají až s přílišným obsahem cukru a v nechutně obrovských baleních (které vás jako spořádané děvče zvyklé dojíst vše, co máte před sebou, nutí prasknout přímo na místě), ovoce a zelenina jsou vymožeností nejspíš jen nejvyšších vrstev (kromě banánů ovšem, takže by se šikla jakási kuchařka využívající tento druh ovoce jako jedinou ingredienci) a, což mě sužuje ze všeho nejvíc, Američani jsou nemožně neschopní plánovači (chtěla jsem použít výrazu manageři, ale to slovo se mi v napsané podobě děsně oškliví - takže jen na vysvětlenou, jde mi o management a řízení podniků a správné časové naplánování). 

Och, jaké je to trápení, nemít do čeho píchnout! Chamtiví američtí zaměstnavatelé nás pilné a prachychtivé zaměstnance chtějí na místě již skoro miliony let předtím, než začne sezóna. Takže se zatím jen smutně poflakujeme po městě a obdivujeme jeho počtem omezené krásy a truchlíme a toužíme po práci, přičemž nás oni chlebodárci ani nepolitují, když se jen znuděně válíme na našich přepychově vybavených pokojích, v našich přepychových motelech, u našich (teď tento přívlastek konečně pozbývá ironický nádech) přepychově se majících pronajímatelů. Jo, peníze vládnou světem a když je člověk nemá, tak střádá a chřadne a nemůže svému bříšku dopřát vše, na co ho americké prostředí dělá závislým, a nemůže pařit a nechutně hýřit a plavat v bazénech plných dolarů jak strýček Skrblík. Prostě je to hrůza husí kůži nahánějící.

Avšak všemu truchlení musí být jednou konec. A tak i mým neexistujícím směnám se zatnul tipec a vrhám se do práce! Tento týden mám čtyři zázračné šichty, navíc se blíží víkend před magickým Dnem nezávislosti, a očekávám tedy horentní sumy, tučné spropitné a zástupy lidu. Jinou možnost ani nepřijmu. 

Navíc jsem již díky svým znalým kolegyňkám (sesterské duo Z + M, kterému svými depresivními a melancholickými stavy již jistě lezu na nervy a tímto se děvčátkům tedy velmi omlouvám za své věčné škemrání a stížnosti) přišla na všelék chmury zahánějící - americká zmrzlina značky Turkey Hill (navíc v akci 2 kusy za 5 USD, odolejte této nabídce). Je to božská mana, se kterou nelze přestat. Jakmile jednou zaboříte lžičku do její úžasné konzistence, jste ztraceni. Při jakémkoli pokusu o odložení a nechání si na později narazíte na neskonale obrovský kus čokolády nebo jakéhosi blíže nepopsatelného keksíku či co to je, a tak vaše snahy o vložení ledové pochoutky do mrazáku přicházejí zcela nazmar. Půlka mého prvního kyblíku již padla. Má pýcha kvůli tomuto jednodennímu výkonu roste spolu s výčitkami svědomí, které více či méně ignoruji či odháním vzpomínkou na bicykl a fitness jízdu na něm. Je to peklo, ale božské. Již se ho asi nevzdám (hlavně díky faktu, že má mzda snad poroste a já si nanukem budu moci osladit život již pořád). A možná se zařadím mezi řady mnou pomlouvaných Američanů. Ale je mi to nyní jedno, nervy mám obaleny americky přislazeným cukrem a v duši mě hřeje blaho a v srdci cítím slast. Konečně jsem připravena na hory a kopce a věrtele špinavých talířů čekajících jen na mě. Busser je povolán do akce!