Z hotelu jsme se ráno vypotáceli ověšeni všemi cestovními zavazadly, naložili sebe i kufříky do asijského prostředí busu a nasměrovali jsme si to k již známým vodopádům Niagárským. Protentokrát nám tvářičky přes okno ohřívalo slunko, nad Niagárami se objevila kromě ohromného mraku stoupajících vodních kapek i přepychová duha, a optimismus v nás přímo rostl. Ovšem realita nás dohonila okamžitě po vytažení pat z busu - mrazivý pětistupňový vzduch nás praštil do nosu jak nikdy a žádný ratlík se takhle jistě ještě netřásl (avšak v klepání kosy nám jasně konkurovali asijští turisti, kteří velmi odvážně volili lehké letní oděvy jako svetříky, sukénky či krátké legíny doplněné zásadně otevřenou obuví, především jejich oblíbenými žabkami, jež si rádi obouvají třeba i k zatepleným kalhotám - holt, člověk se od nich má stále co učit).
Druhá návštěva vodopádů už nebyla jen o obdivování přírodního zázraku z břehu. Měli jsme se totiž vydat přímo do vody! Nejdřív jsme si hned na začátku vybojovali vytoužená místa na první vyplouvající lodi, vyfasovali jsme pláštěnky (sloužící momentálně jako eňoňuňo suvenýry) a vrhli se i s fotoaparáty do vln a mlhy a nesmírného cákání vody přímo pod vodopády. Epesní zážitek!
Jako třešničku na dortu jsme slupli osmihodinovou jízdu autobusem (žádný z mých výše uvedených optimistických odhadů na 5 či 6 hodin nebyl správný) a padli do bostonských postelí s vizí posledního dne naší výpravy před očima.
Žádné komentáře:
Okomentovat