pondělí 2. ledna 2012

Vzrušení na každém kroku

První textík v novém roce - to bych měla stvořit něco famózního, něco naprosto uchvacujícího, něco, při čemž by se i fanfára rozezněla - to vše podle hesla "jak na Nový rok, tak po celý rok". Ale já jsem fikaná, velmi chytře to totiž píšu až druhého dne, a tak si tedy klidně můžu sepisovat, co se mi jen zlíbí, bez jakéhokoli nejapného pocitu z vyplnění pověry! Ale dost už, zavání to tu pofiderními předsevzetími, které si ze zásady vůbec nedávám, neb se ze své pohodlnosti ani nepokouším je vyplnit. Navíc k sobě buďme upřímní. Začínám si tu v Gdańsku se svým posledním, tedy čtvrtým měsícem (což mi připomíná, že svůj omylný odhad tříměsíčního pobytu v řádku hned pod názvem blogu musím změnit), a kdo ví, co bude pak, že ano. No nic, dám se do toho.

Troškou retrospektivy se dostanu zpět do adventu. Ani nedokážu popsat, jak převelice jsem se těšila na Vánoce. Hrozně moc! To vše za mé přítomnosti v Polsku, takže vidina domova vypadala samozřejmě ještě lákavěji a příjemněji. Především představa tradičních českých pochoutek mě přímo rozpalovala - nevím, zda to tak mají všichni lidé pobývající či přímo žijící někde v zahraničí, ale já rozhodně trpím na chorobu zvanou snění o tradičních pochutinách dané cizí zemi velmi vzdálených a na jejím trhu většinou nedosažitelných. A tak jsem se během pobytu doma absolutně nežinýrovala a své věčně hladové bříško neustále zaplňovala. 




Přecpávání se zatnul tipec Silvestr, který je mi většinou fuk, ale letos jsem ho strávila velmi rozmile a navíc s ptáčkem na prstu, což byl bonus přímo nadnášející. Bůhžel, s novoročním podvečerem došlo na můj návrat do studijní vlasti. Říkám bůhžel, neb zvednout kotvy mi v poslední době činí čím dál tím větší potíže - se snad začínám usazovat, nebo co?! No pal to čert, samozřejmě, že si uvědomuju, že od února mám s Polskem utrum, takže si poslední chvíle hodlám řádně užít. Toť je věcí jistou!


S užíváním si dobrodružství jsem začala hned po překročení státních hranic. Po dlouhé době žití v Schengenu jsem byla zkontrolována -asi- celníky. Sice se mnou neprohodili ani slůvko, žádost na prokázání se legitimací jsem jen vytušila z gest a úkonů ostatních spolucestujících, ale oni maskáčoví muži ani hlesnout nemuseli. Jasně a zřetelně za ně promlouvaly opravdové zbraně za jejich pasy, takže tasit občanku šlo velmi rychle. Návštěva vlakové toalety také patřila k nevšedním zážitkům. Nejenže neustále řeším dilema, zda si nechat své příruční zavazadlo dobrovolně odcizit na mnou na moment opuštěném sedadle, nebo se s ním mačkat v neuvěřitelně malém prostoru kabinky, ale v každém z oněch hygienických zařízení bojuji i se způsoby zamykání/odemykání dveří, spouštěním tekoucí vody či splachováním. Fascinující, kolik druhů toalet vůbec existuje! Myslím, že nafasovat manuál k užití ještě na peronu před nasednutím do vlaku by můj problém hladce vyřešilo. Pak také jízda nočním vlakovým spojem (které jsou zásadně několikahodinové a naprosto běžné, neb Polsko je přeci jen trochu větší než naše zemička) stojí za zmínku. Tu nelze jen tak prožít a ani si jí nevšimnout. Tentokrát jsem si nepochrupovala na dejme-tomu-pohodlném lehátku, nýbrž jsem usedla na obyčejnou sedačku ve zvyklém kupé. Řeknu vám, strávit něco přes šest hodin za svitu nezmarné zářivky zajišťující jakous takous bezpečnost, v přítomnosti neustálé výměny vysedající a přistoupivší společnosti zdvořile se vás tázající na volné místo, za doprovázení méně šťastných jedinců bez jakéhokoli místa jen tak stojících na chodbičce a toužebně na vás hledících, či při doprovodu zvučných hlasů schopných a očividně nelicencovaných prodejců vyvolávajících hesla jako "piwo jasne, piwo zimne" určitě je nevšedním zážitkem.

Budu končit, hodlám rozšiřovat řady mých mimořádných prožitků. Dnes mám na seznamu neohrožené vtrhnutí do kanceláře dopravního podniku a obstarání si měsíční jízdenky. Pokud mi adrenalin z toho plynoucí nebude stačit, vskočím rovněž mezi potravinové regály supermarketu. Snad mě z toho vzrušení neklepne!