Vysednutím z letadla to všechno začalo. Amerika nám své první ahoj řekla už přímo při výstupu z letadla. Doletěli jsme o hodinu dříve (je vážně zajímavé, jak je možné zkrátit „přesoceánský“ let o 60 minut), z tohoto důvodu jsme se nedostali k vlastní letištní bráně a následně nám místo toho byly přistaveny autobusy, které nás dovezly do kouzelného prostředí jakéhosi již zapomenutého traktu letiště JFK s ukapávající klimatizací a miliony lidí hrnoucími se k přepážkám s celníky. Až na dlouhé čekání v nekonečné frontě to šlo dobře, vyzvedli jsme si své již dávno vyložené kufříky a nadšeně se vydali vstříc velkolepému NY City. No dobře, tak to není úplně pravda, dostali jsme se jen do prostor letištního vlaku (AirTrain), který nás ovšem převezl do mé první newyorské čtvrti – Queens je ohromný. Tedy jeho nádraží určitě. Jamaica Station nás hostila 6 hodin, takže o tom, že jsme na její probádání měli dostatek času, není pochyb. A taky navštívit ulici plnou velmi, jak jen to říct, obávaných místních černošských obyvatel spolu s McDonaldem (ano, u některých z nás první hamburgery už padly) přesně zapadajícím do vylíčeného koloritu je prostě zážitek na celý život.
Po onom nekonečném čekání následovala cesta vláčkem vymrzlým jak na Sibiři (miluju klimatizaci a americkou obzvlášť), kdy jsme se krásně usadili s kufříky po boku a zababušení do dek značky Delta jsme s drkotajícími zoubky podřimovali až do Montauku. Zahaleni nocí jsme se mátožně doplížili do motelu, který se nám stává na 3 měsíce tvrdé dřiny sladkým domovem.
Po velmi zběžném uskládání věcí do velmi skromných úložných prostor mi sesterské duo M+ Z poprvé ukázalo městečko. Montauk je zvláštní, takový americký. Centrum je maličkaté, s pár dražšími obchůdky a miliony restaurací, kam se postupně usadí všichni moteloví spolubydlící, aby si urputnou dřinou začali vydělávat své miliony.
Prvním výletním cílem byl Riverhead – přes dvě hodiny vzdálené větší místo blíže New Yorku. Abych byla upřímná, žádní turisté jsme ještě nebyli. Účel cesty byl čistě praktický – vyřízení žádosti na Social Security Card a nakoupení kola a základních životních potřeb ve formě cereálií a konzerv. Foťák jako zbytečná zátěž v tašce musel zůstat doma, proto se omlouvám za nedostatek obrazového materiálu. Ale stejně kromě front a otrávených tváří sezónních irských a českých pracovníků na úřadě nebylo moc co fotit. Za zvěčnění by ovšem stál nákup našich zbrusu nových sportovních vozítek. Odteď se z nás slečen stávají vrcholoví sportovci (ne všichni z motelu jsou tak odvážní, aby si kolo pořídili), kteří budou bez řečí a jediné známky únavy zvládat každodenně asi tak 5 kilometrů tam a 5 zpátky. Nikdo nepozná, že jsem byla v Americe, žádná kila, jen haldy svalů a tenkoidnost, tyčkoidnost a útloidnost kam jen se člověk podívá!
Žádné komentáře:
Okomentovat