Ojej, zase se dostávám k zážitkům, ze kterých nejen duše ale i tělo plesá! Přesně tak, papkání přichází na řadu.
Původní myšlenka psaní blogu mimo jiné i o jídle země, ve které zrovna pobývám, byla krásná. Ale v mém případě fungovala jen a pouze u božských polských pokrmů (viz. Pierogi). Ovšem v USA není nic takového možné, toť nad slunce jasné. Již zmiňovaná banánová dieta a neustálé nespokojené brblání nad vším americkým a jídlem této krajiny zvláště to dokazují (neutěšené podmínky zažívané na půdě americké kuchyně ale také naopak radosti z pobytu na jiném plácku USA k nalezení a porovnání zde: http://50hvezd.blog.com/ ). A tak nadšením víc než jásám, když se mi naskytuje příležitost si přeci jen o nějaké té božské maně napsat.
Měla jsem své první "sea food", aneb mořské plody! Kecám, už předtím jsem ukusovala Zuzančiny divotvorné potvůrky se špagetami. Chobotničky byly podivné, ale velmi dobré, takové žvýkavé. Z nedostatku prozíravosti jsem je bůhžel nevyfotografovala, a tak vaše očko na jejich vtipné podobě nemůže spočinout, pardon. Ovšem zpět k mému prvně zmiňovanému mořskému pokrmu. Byly to mušle! Asi škeble, pokud je to přímo název pro mušličky. Vlastně si vůbec nejsem jistá tím, co jsem do sebe vpravila, bylo to světle šedé až bílé a moc dobré. Vonělo to trošinku rybinou, chutnalo moc dobře. Hledám, k čemu bych to přirovnala a kapánek inteligentněji popsala onu chuť, ale nemohu nic nalézt. Prostě je to specifické a zajímavé. S fotografiemi jsem tentokrát neotálela a hned se vrhala po aparátu. Avšak záměrně až po vycucnutí obsahu mušliček (proto jsou na obrázku ke spatření jedině prázdné). Vysvětlení je jednoduché - vnitřek mušle, tedy onen prapodivný a asi zaživa uvařený tvor, vypadal ještě komičtěji než ony chobotničky.
Dalším a v pořadí již druhým (zde je jasně vidět, jak vzácné je v Americe jíst dobře a jinak a to vše bez zruinování se) exotickým pokrmem byly "plaintains", čili banány, které je nutné tepelně zpracovávat (ano, už slyším ty vtípky na téma banán). Byla jsem nadšená, mí spolubydlící již méně, neb smažením tohoto papkání jsem zakouřila a zadýmila celý náš velkolepý apartmán. Ovšem výsledek za to stál. Banánky jsem obohatila cukrem a rozinkami, a potom jsem se už jenom olizovala. Chuť se podobá sladké bramboře, nebo prostě jen sušeným banánovým chipsům. Och, už abych si tu mňamku připravila znova.
Do třetice všeho dobrého mám opravdovou specialitku z dílny Zet a Em (chci jen upozornit, že chutě mé a chutě děvčátek se zásadně liší - to, nad čím si já pošmáknu, slečny odvrhávají, to, po čem touží jejich jazýček, bych já nechala stranou). Jedná se o spaghetti à la párek a kečup a american cheese. K mému neštěstí a smůle nemohu recenzovat, jak se jednotlivé chutě rozplývají na patře, neb jsem tuto delikatesu nezkusila, a tak přikládám pouze fotografii k vlastnímu posouzení.
Pro tentokrát končím. Ale jistě se zas vrhnu na nějaké to vaření dle hokus-pokus metody a podělím se o své zážitky. Nyní jen plnému břušku zdar a sílu přeju!
Žádné komentáře:
Okomentovat