L´art pour naše milá lednice

Ještě donedávna jsem v Gdańsku působila jako úplný trosečník, jako člověk z dob dávno minulých, jako bezmocný primitiv. Chyběla mi totiž lednička! Ono to není jen tak, žít si bez chladícího přístroje umožňujícího konzervaci rychle se kazících zdrojů potravy. Bez chladničky se přistihnete, jak v supermarketu či jiném zásobovacím zařízení toužebně pokukujete po velkých baleních mléčných výrobků či obrovských kusech masa, které rozhodně nelze sníst naráz. Pokud ale chcete nakupovat do zásoby (a ušetřit si tak každodenní konzumní návštěvy obchodních řetězců) za každou cenu, nezbývá vám nic jiného než se snivou představou před očima odkráčet do oddělení s instantními polévkami, hotovými jídly z prášku jako "pravá bramborová kaše" nebo konzervami a všelijakými předpřipravenými omáčkami v zavařovacích sklenicích, a z této rozmanité škály pokaždé vybírat tak, aby se vám ony dobroty nepřejedly.

Ovšem už asi týden si žiju jako král! Spolubydlící neuvěřitelným způsobem získala nevšední (jmenuje se Silesia! Není to ale krásná tématická shoda! Jakou jinou bych já, rodilá Slezanka, mohla vlastnit!) a charismaticky okouzlující lednici (starší kousek vydávající neuvěřitelné teplo, za které jsme velmi vděčné v dobách nefungujícího ústředního topení, a mající špatně dovíratelná dvířka, jež ale mohou být potlačena prostým podložením levé přední nožičky). Z počátku byla chladnička prostá, bledá, moc toho nenamluvila, jen tak tiše stála a chladila. Ale v naší povznášející společnosti (mě a dvou dalších přítomných slečen) ona dáma prostě ožila! Vlastně ani neměla jinou možnost, naše strhující bytosti ji prostě vtáhly do barvitého a vzrušujícího světa kultury, umění a zábavy v Gdańsku.

Jedna z umělkyň před rozpracovaným a na první pohled uchvacujícím dílem

Takže po několika vnějších zásazích se obyčejná bílá krabička proměnila v neobyčejného tvora hýřícího barvami a postavami a obličeji a dialogovými bublinami. Počáteční záměr byl pokrýt celý povrch přístroje obličeji, poté se myšlenka zkonkretizovala na obličeje či postavy z dílny velkého umělce Picassa, nakonec přibýval jakýkoli vzrušující objekt schopný oslovit a zaujmout, dokonce již zapojujeme i koláž a horlivě vyhledáváme kusy tiskovin zasluhující vylepení. 

Zádumčivá a napůl odhalená žena z Picassa (vlevo nahoře); seniorský pár vytržený z polského tisku a přizdoben nezbytnými detaily (vpravo dole)

Picassova milenecká dvojice, u níž v mém podání nebylo poznat, kdo je muž a kdo žena. Proto ony značky (symbol ženy je poněkud stydlivý a skrývá se za fotografickým bleskem).

Bolestný výkřik z Guernicy (nahoře); další Picassova postavička (dole)

Poněkud melancholičtější kousek z nekonečné řady Picassových tváří 

Guernica a její hrdinové č. 2 (nahoře); postava polské současnosti z časopisu (dole)

Něco mezi Munchovým Výkřikem a ohnivým smajlem, požárová energie dodána na  tiskovinu

V pořadí úplně první dílo vznikající na bělostném a doposud neposkvrněném povrchu, předlouhou je samozřejmě  Picasso

Personalizované ilustrace představující skutečné osoby, jejichž identity však zůstávají skryty

Nádherný kousek - Sigmund Freud s názvem "What´s on a Man´s Mind"

Veledílo roste před očima a sbírka umění se stále rozrůstá. Ještě pořád nekončíme a furt pokračujeme v krasojízdě. Bílá místa musí zmizet. Těšte se na pokračování a celkový pohled na naši ledovou krasavici!

Nezávisle a vlastenecky

Ha, zažila jsem něco nevídaného! Něco neobvyklého! Něco krásně polského! Abych vás uvedla do chodů ve své hlavě, jde o "Dzień Niepodległości", tedy den nezávislosti, který se letos slavil za přítomnosti samých jedniček - 11. 11. ´11. A slovo "slavil" je zde opravdu na místě. Poláci se vážně veselí, usmívají a druží - zkrátka oslavují, že jejich národ je samostatný a nepodléhá žádné jiné mocnosti. Všude visí vlajky - skutečně všude, nejen na budovách státních institucí, jak to známe z Česka. Troufnu si říct, že červeno-bílý prapor plápolá na každém druhém rodinném domě či z okna každého třetího bytu (ano, třetího, ne všichni bytobyvatelé jsou tak aktivní), hlavní ulice jsou tímto způsobem ozdobeny naprosto samozřejmě. Nejlepší je, že na všech sloupech pouličního osvětlení (to samé platí i pro omítky domů) jsou připevněny speciální vlajkonosiče - jakési kovové držáky, přítomné napořád a snad odjakživa. Velmi národomilné.

Milovníci státních barev na "Starówce" v centru Gdańsku

Neb se při svátku nezávislosti jedná o kolektivní událost, pořádají se ve městech parády! Průvody, abych to tak blíže popsala. I já jsem se účastnila. O dění jsem se dozvěděla z místního volně rozdávaného denního tisku. V článku jsem se dočetla o místě a čase plánované aktivity a rozhodla se, že se jedná o šanci, kterou prostě nelze promarnit a že prostě nemohu chybět. A tak jsem se vydala. O hodinu dřív (vážně musím něco udělat se svou posedlostí být všude včas). Ale nevadí, alespoň jsem mohla vlastnoočně pozorovat, jak se vše a všichni chystají. Během momentu se celé okolí zbarvilo do bíla a červena. Polští vlastenci se oděli od hlavy až po paty do svršků oněch barev a vybavili se nezbytnými proprietami - deštníky, šálami, klobouky, větrníky, balónky, rukávopažními páskami, stužkami apod. 

Nevím, jak je tomu jinde, ale gdańské obyvatelstvo je skutečně průvodobažící. Sešla se strašná spousta lidí. Kdo na sobě neměl bikolórový znak národní příslušnosti, vytasil se s celým historickým kostýmem. A tak se vedle sebe promenádovali husaři, napoleonští vojáci, měšťané a žebráci z období první světové války, váleční zranění a špitálové sestry, ale i zástupci současnější doby jako skauti, tvrďáčtí motorkáři, automoto nadšenci, příznivci armády, nebo i členové všelijakých školních uskupení.

Nálada panovala veselá, vskutku národní a vlastenecká. Každý se dmul pýchou, že patří k příslušníkům oné skvělé již neokusované a zcela volné země. Pěkné pocity to v jednom probouzelo, vám povím, naprosto bez ironie. Celkem mám chuť na 17. listopad v podobném srdcehřejivém duchu.

PS: Pokud se v textu  nachází podle vašeho gusta až příliš neexistujících slov, máte pravdu. Tedy aspoň o té přítomnosti; nevím, jak by to bylo s onou přílišností (já jsem toužila po jejich ještě větším počtu, ale fantazie  mi jaksi vypověděla službu). Podávám však vysvětlení. Posedla mě informační neukojenost a hrátky s českým (chytla jsem tu národocitovost) jazykem - inspirovala mě a v mé hlavě se navždy usadila následující píseň:

Tata Bojs - Informační

Dumaje, poklidně rozjímaje

Den prvního listopadu, pro katolické Polsko velmi významné datum, pro mě další příležitost poznat kulturu mé momentálně domovské země - jedná se o svátek Wszystkich Świętych, čili svátek Všech svatých neboli Památku zesnulých neboli Dušičky. Ačkoli se považuji za sprostého ateistu bez vyznání, zapalovat svíčku a přitom vzpomínat na své blízké mi přijde pěkné. A tak jsem se nijak nebránila a na ono prvolistopadové úterý se vydala ke hřbitovu. 

Jaké překvapení mě, holku z klidné dědiny s poklidným životem a malým vesnickým hřbitovem (normálně se za takového tvora vůbec neoznačuju, ale tentokrát se to opravdu hodí), čekalo! Takové Dušičky popolsku vůbec nespočívají v tom, že se blízký kruh rodinný či jen někteří příbuzní setkají u hrobu, položí nějaký ten věnec či nějakou květinovou vazbu na pomník, zapálí svíčku a tiše rozjímají či utírají slzu. Ne ne, vůbec ne, Gdańsk to dělá ve velkém!

Svíce, malé lucerničky i obrovské lucerny, sušené květy a živé květiny všech velikostí, dekorace z dílen floristů, určitě i sirky a zapalovače - to vše čilí polští obchodníci prodávají s mnohadenním předstihem. A lidé nakupují. Neb všechny tyto propriety pro své "święto" nutně potřebují. Po pořízení všeho nutného jim nic nestojí v cestě a vydávají se na hřbitovy (ano, množné číslo je správně, své nebožtíky mají klidně na vícero místech věčného odpočinku a neváhají navštívit i jiná města).

I nás čekala volba hřbitůvku. Vybírat jsme mohli z devíti (!) míst, to vše na území Gdańsku. Vítězem se stal Cmentarz Centralny "Srebrzysko", ústřední hřbitov založený v roce 1924, rozkládající se na ploše 28 hektarů. Kromě pozoruhodné rozlohy, krásného prostředí a hrobů významných obyvatel má tento hřbitov i vlastní webovou stránku (http://www.zdiz.gda.pl/cmentarze/chapter_77055.asp) s několika obrázky nevšedních pomníků, ceníky a velmi tematickými odkazy, což mě naprosto uchvacuje. Vybrali jsme správné číslo autobusu z posíleného jízdního řádu a vydali se na svou katolicko-neznabožskou pouť. Už samotné prostředky městské hromadné dopravy byly přecpané, a tak nás neznalost naší výstupní zastávky nevyváděla z míry - správně jsme odhadli, že na onom místě se z autobusu vyřítí naprostá většina lidí. Zakoupili jsme svíčky v tamní večerce na rohu a vydali se k bránám. Následující proces mi velmi připomínal příchod na velkolepý hudební festival - dopravu řídili policisté, auta neparkovala jen na provizorně vytvořených místech ale téměř kdekoli, všudy se valily davy lidí, stánky se smutečními dekoracemi, svícemi, ale i občerstvením (to asi kdyby někomu při této příležitosti vyhládlo) se množily přímo úměrně s blízkosti k hlavnímu vstupu. Vše jsem to fotila a vůbec nehleděla na lidi, kteří mě se zájmem pozorovali (nevím, co jim na mně připadalo tak nevšední, jejich jinakost byla mnohem okatější). Ovšem nepřátelská noc a nedostatek umělého osvětlení mi nedovolily pořídit pořádné fotografie, proto jen ono omezené množství obrázků.

V chumlu mnoha hrobuchtivých jsme vpluli přes hlavní hřbitovní ulici na drobnější chodníky. A teď se konečně projevila výhoda té polské masovosti - pohled na gigantický hřbitov zabírající celé údolí nám odkryl  nesčetné množství kouzelných světýlek všech barev a velikostí, magicky poblikujících mezi stromy a všude po stráních. Nádhera. Nejsem si jistá, jestli v onom ruchu a hluku, který na hřbitově panoval, může člověk vůbec přemýšlet, ale něco se pro tu krásu nejspíš musí obětovat.

Jako noční hmyz nás k sobě táhlo místo s největší intenzitou světla. Stovky svíček byly položeny jen tak na holé zemi u nejvyššího stromu, pod nohami Ježíše na kříži. Přidali jsme i naše skromné lucerničky (a znásobili tak možné riziko nekontrolovatelného požáru - čímž se dostávám k černému humoru a a přeměně hřbitovu na krematorium, tak honem pryč, toto je článek na vážné téma!), vzpomněli na své blízké a kochali se nevšední podívanou. Stání u ohně mi připomínalo nějaký milý, naprosto nekřesťanský, spíše hodně pohanský zvyk. A tak mi návštěva polského hřbitovu připadala najednou velmi sympatická. Příští rok bych si to mohla zopakovat.