Den pátý: Boston

Budíček v pět ráno a velmi brzký příjezd do města už pro nás nepředstavuje nic neobvyklého. Hned první zastávkou v milém Bostonu byl Harvard. A vlastně to ani nebylo v Bostonu, nýbrž trochu paradoxně v blízkém Cambridge (škola jako škola - jména, jen se nám pleťte). Na vlastní oči jsme spatřili nejstarší kampus v zemi (Harvard vznikl dokonce ještě dřív, než se vůbec zrodily Spojené státy americké), sochu pana Harvarda, který vlastně nebyl sám sebou (Mr. Harvard totiž nikdy nebyl zvěčněn ani na obraze, ani na fotografii, nikdo si nepamatoval, jak ve skutečnosti tato osůbka vypadala - a tak se na univerzitě ujal pěkný zvyk vybírání nejkrásnějšího studenta, jehož tvář nahrazuje obličej neznámého) a MIT (Michigan´s Institute of Technology, o kterém jsem dřív ani netušila, avšak dnes už vím, že mají velmi významnou fakultu architektury a velmi silný - jak stále zdůrazňoval Tony - signál wi-fi.

Nakonec jsme ještě na hodinku nastoupili na loďku vozící zvědavé turisty po přístavu a ukazující jim všelijaké pamětihodnosti. Nejočekávanější atrakcí mělo být místo Bostonského pití čaje, ale z důvodu nekvalitního technického vybavení lodi a nešikovné nahrávky linoucí se z nefungujících mikrofonů jsem z plavby měla tak akorát prd. A o Tea Party se jen zhruba domnívám, kde asi tak mohla být. Nevadí, aspoň jsem si potrénovala odhazování vlasů z obličeje za děsně fičícího větru a stabilitu vlastního těla na plavidle. To se mi ještě bude hodit, neb i když nám Eastcoast Tour končí, vrháme se za teplem na jih - Miami se nás už nemůže dočkat!

Den čtvrtý: Niagara Falls

Z hotelu jsme se ráno vypotáceli ověšeni všemi cestovními zavazadly, naložili sebe i kufříky do asijského prostředí busu a nasměrovali jsme si to k již známým vodopádům Niagárským. Protentokrát nám tvářičky přes okno ohřívalo slunko, nad Niagárami se objevila kromě ohromného mraku stoupajících vodních kapek i přepychová duha, a optimismus v nás přímo rostl. Ovšem realita nás dohonila okamžitě po vytažení pat z busu - mrazivý pětistupňový vzduch nás praštil do nosu jak nikdy a žádný ratlík se takhle jistě ještě netřásl (avšak v klepání kosy nám jasně konkurovali asijští turisti, kteří velmi odvážně volili lehké letní oděvy jako svetříky, sukénky či krátké legíny doplněné zásadně otevřenou obuví, především jejich oblíbenými žabkami, jež si rádi obouvají třeba i k zatepleným kalhotám - holt, člověk se od nich má stále co učit).

Druhá návštěva vodopádů už nebyla jen o obdivování přírodního zázraku z břehu. Měli jsme se totiž vydat přímo do vody! Nejdřív jsme si hned na začátku vybojovali vytoužená místa na první vyplouvající lodi, vyfasovali jsme pláštěnky (sloužící momentálně jako eňoňuňo suvenýry) a vrhli se i s fotoaparáty do vln a mlhy a nesmírného cákání vody přímo pod vodopády. Epesní zážitek!

Jako třešničku na dortu jsme slupli osmihodinovou jízdu autobusem (žádný z mých výše uvedených optimistických odhadů na 5 či 6 hodin nebyl správný) a padli do bostonských postelí s vizí posledního dne naší výpravy před očima.

Den třetí: Hershey, Corning, Niagara Falls

V onen den jsme se probudili do deštivého počasí. Komu by to ale vadilo, když nám útěchu sliboval už familierně osezený autobus, který nás měl dovézt do ráje - čokoládového. A tak se taky stalo! Městečko Hershey, kterému panuje stejnojmenná čokoládovna, bylo zahaleno do milionu nápisů hlásajících něco jako "Welcome!" nebo "Hershey´s Kiss". Jak sladké! Naším cílem nebyl zábavní park nacházející se ve stejném areálu, nýbrž fabrika na onu voňavou pochutinu. Před vstupem a zážitkem na vlastní kůži se mezi námi šířily různé domněnky o tom, co že nás to uvnitř vlastně čeká. Výrobní linka či Willy Wonka? Já jsem si přála to druhé, všichni dohromady jsme očekávali aspoň spoustu ochutnávek. A ono to nakonec dopadlo krapet jinak. Milý a nekompromisní asijský průvodce Tony nás k fabrice dovedl ještě před otvírací dobou - je to vážně frajer, ví, jak to chodí, že ostatní busy s čínskou posádkou jsou velmi průbojné a návaly lidí velmi hojné a boje o první místa kruté.  A měl pravdu, hošan jeden. Nejprve jsme se chytře probojovali k záchodkům (Tony pečuje o naše měchýře a jejich pravidelné vyprazdňování) a poté jsme se v rekordním čase 40 minut měli dostat k vláčku vozícímu návštěvníky po útrobách továrny a taky k obchůdku se suvenýry. Nemožné - za ten čas vše zvládnout - a tudíž taky všemi hned od začátku ignorované. Na vláček jsme si poctivě vystáli frontu, nasedli do vagónku, pofotili se s třemi kravičkami doprovázejícími nás a zpívajícími o výrobním procesu a načuchli jsme úžasným odérem voňavoučké čokoládky (I když u toho bych se zastavila - Hershey promiň, ale nemůžeš konkurovat ani Orionu, natož třeba Milce; prostě pardon, pár komplimentů zde uvedu, ale zas přehánět to nemohu, aby čtenářstvo nenabylo mylného dojmu o tvé kvalitě.). Po průjezdu všemi atrakcemi jsme se dlouhou chodbou, kde se nám dostalo první a poslední ochutnávky (3 čokoládové bonbonky, ale buďme rádi i za to), přesunuli do čoko-shopu. Zbývalo nám asi posledních 5 minut do odjezdu autobusu a veliký obchod s mnoha lákadly, a zde se ignorace Tonyho a jeho včasných příchodů jen prohloubila. Cookies s čokoládovými kousky dělají v Hershey´s ale výtečné, to se musí nechat. A taky všechny ty balíčky cukrovinek tak pěkně naskládaných v obrovských kopách pohromadě jsou neodolatelné. Při takových lákadlech mé frfňání nad nepříliš kvalitní čokoládovou hmoutou nehraje roli a prostě nakupuji (balíček mini Reese bonbonků s burákovým máslem na mě čeká za chvíli, jen co dopíšu, hned se na něj vrhám - od včerejška jsem se ho nedotkla, ale déle už odolávat nelze). Abychom si to tedy shrnuli, Wonka se nikde nezjevil, Umpalumpové taky ne, barevný fantazijní svět byl trošku chabější, ale i tak to vcelku bylo fajn a milý-úsměv-na-tváři-vytvářející (přesvědčují mě cookies a Reese, jednoznačně).

To ale ještě zdaleka není vše z onoho dne! Dále jsme se vrhli do země skla - Corning Museum of Glass, aneb muzeum skla v Corningu. Příjemné místo to je.

Moment, přerušuji psaní a šmátrám po oranžovém balíčku s Reese´s Peanut Butter Cups, neb mi v očích planou jiskřičky, všude kolem sebe spatřuji kakaové boby a dostávám se do transu - Hershey mi byl čert dlužen. Jéšiš, to je lahoda.

Hned na začátku předváděčka výroby skleněných předmětů naživo - dva chlapíci chopivší se kovových tyčí a vyrábějící tykev (jen na vysvětlenou - Halloween se blíží), pak muzeum s interaktivní zábavou (jako kupříkladu zrcadlo s optickým klamem, neprůhledná okenní tabulka, co se stává průhlednou při stoupnutí na spínač, nebo nerozbitná skleněná kapka, kterou objevil jakýsi princ "of Bohemia", o kterém jsem v životě neslyšela). A pak taky suvenýry! Milí mí nejbližší, až uvidíte, co vám vezu ze všech těch rozmanitých míst, nebudete se stačit divit. Zraky vám budou přecházet!

Mně už se to děje - hned po skle jsme totiž spatřili Niagara Falls! Vodopády úžasné, historie o nich i o statečné a dobrosrdečné indiánce Lelawale dojemná, mlha, zima a voda vzduchem se vznášející nesmírná! A pak ty noční světla - zraky přecházely podruhé.

Další den, tedy dnešek (píšu zpětně, doháním internetový výpadek), byl věnován Niagárám ještě jednou. Avšak na líčení těchto příhod si budete muset, milí zlatí, ještě chvíli počkat. Stejně jako já - ještě nám zbývá asi 5 nebo 6 hodin jízdy, pak se ocitneme v Bostonu, a potom se těšte!

Den druhý: Philadelphia a Washington, D.C.

Och, chabé připojení internetové mi zhatilo plány na publikování čerstvých zážitků rovnou v den, kdy mi byly vryty do paměti. Holiday Inn se může pyšnit hvězdičkami, jak jen chce, ale mě už teď neošálí - brání kreativním činnostem! Ale vzdalme se technickým údajům a plynule přejděme k podstatnějšímu tématu. Tím se protentokrát stává - tramtadadá - Philadephia a D.C.!

Pohled z Lincolnova památníku na památník Washingtonův

Prokřehlí díky přepychově fučící autobusové klimatizaci jsme hned z rána vystoupili v milém městečku zvaném Philadelphia a zmrzlá těla nám okamžitě začala roztávat díky pýchou se dmoucí hrudi a pohledu na vší tu vřelou americkou historii o dobývání svobody. První kongres, první soud, první radnice, první veřejné záchodky - i to jednou muselo někde začít. Pak taky zvon svobody hrající na citlivou notu i dnes, i když už je jen za sklem a ne na radnici, neboť praskl, ale o to víc je teď blíž lidem, kteří se s ním přes sklo fotí jak o závod. No nemnoho nám toho Phila nabídla, avšak o to významnější byly ony památky svou hodnotou. Až teď si vlastně uvědomuji, že jsem viděla úplné začátky americké kultury na vlastní oči! Neuvěřitelné!

První City Hall ve Philadelphii

A po nástupu do autobusu a nějaké té cestě k dalšímu cílu přichází na řadu hlavní město - Washington. Bílý dům jsem viděla! Valím oči jak puk ještě teď! Ale mrňavý domek to je, to vám povím. Jsem čekala bůhvíco a ono nic. Zpoza kovového plotku párkrát zmáčknete spoušť - teda jen tu fotografickou, jinak by se jistě bleskurychle objevilo komando strhávající vás na zem a balící vás pomalu i do kazajky - a je to. Žádné obrovské nadšení se u mě neobjevilo, nic zvláštního jsem při pohledu na z bezpečnostních důvodů velmi vzdálený baráček necítila, vlastně jsem byla ráda, že proslavenou stavbu vůbec vidím. Žádné emoce to u mě neprobudilo - no chápete to? Divné, fakt, a přitom toho člověk o tom White Houseu tolik slyší, pořád se o něm mluví a ve skutečnosti skutek utek. No nic, zamáčknu slzu a jdu dál. Až ke Capitol Hill se stavebním jeřábem hyzdícím fotografie, Washingtonově memoriálu tyčícímu se v mlžném světle, k obřímu Lincolnovi působícímu tak něžně, otcovsky, památníku války v Koreji s 19 vojáky v nadlidské velikosti a nápisem "Freedom is not free", při kterém mi tuhne krev v žilách ještě teď. Prostě krása, dojem vedle dojmu, hrdé dějiny na vás dýchající z každého koutku.

Bílý dům

Zlatým hřebem ale byl naprosto jiný koutek americké země. To byste neuhodli. D.C. jsme už dávno opustili, a ocitli se v místě s poetickým a nezapamatovatelným názvem Gaithersburg. A tam jsme byli vysazeni, aby se naši asijští spoludobrodruzi po domácku najedli, ve skromném nákupním centru s čínským bistrem a především dolarovým obchodem (nevěřili byste, co za poklady tento skvost mezi prodejnami skrývá - kupříkladu lízátkové prstýnky, kterých se naše Zu nemůže dočkat) a supermarketem orientálního charakteru! Ach, tento obchod byl prostě perlou! Všechno bych si tam koupila! Exotika na každém kroku, živí krabi v kádi a já u nich s obří pinzetou v ruce šmátrající mezi nimi, mnou zakoupené jedlé kaštany a chipsy z plantainu - bóže, co já si počnu, když mi brněnská Olomoucká vyhořela! 

A tak nám byl druhý den moc mile zakončen. Břuško se mi opět zaplnilo (to mě nikdy nepřestane těšit, i když nelítostně kynu a neváhám a při každé příležitosti na tento fakt upozorňuji své okolí, které mne po návratu bude potkávat a nepoznávat - laskavě mě poznávejte, stále to jsem já!) a s úsměvem na rtech jsem pak mohla v klidu usnout s pomyšlením na lákadla dalšího cestování. Čokoláda z Hershey volala!

Den první: NYC

Moment, jen malou chvíli, ještě sotva dýchám. Tak to bylo dechberoucí! New York je prostě úžasný! A velký. A skvělý. A monumentální. A plný lidí a zážitků a jídla a pití a nevím čeho ještě. Prostě eňoňuňo velkoměsto pro eňoňuňo obyvatele i turisty.

Socha svobody a Manhattan

Šmarjá, v jakém tempu my jsme dnes s naší převážně asijskou výpravou letěli! Na chvíli se pozastavím u té Asie. Ta nám tu totiž momentálně vládne. Většina spolucestujících vyplňujících sedadla našeho autobusu (Neevokuje vám to Účastníky zájezdu? Mně jo.) je původem čínského. Stejně tak náš průvodce. Podle něj a jeho zahájení výpravy měla být angličtina primárním jazykem pro komunikaci mezi ním a námi. Ovšem toto pravidlo se bleskurychle změnilo - nejspíš z důvodu nadtřičtvrteční (i více) většiny Číňanů - a tak nám do oušek plyne malebná čínština, asi mandarinština, a pokud tento proces bude stále pokračovat, na konci cesty se možná i my Češi jak polena budeme schopni domluvit v oné velké rudé vládnoucí zemi. 

Poznámka pod čarou: Maruško, ty jsi věděla, o čem píšeš a co líčíš, když jsi popisovala své rozčilení či aspoň pozastavování se nad svými asijskými spolubydlícími. Já už to mám zažité na vlastní kůži - doslova, oni neznají žádný osobní prostor, stálé tlačení se na tebe v honbě za lepším místem, pozicí či postojem je pro ty bezohledné neznabohy snad absolutně normální - a tak ti doma nad probíráním našich pobytů budu v tomto ohledu jen přitakávat.

Times Square

Ovšem obraťme list a přestaňme být negativní. Vždyť já to vlastně ani nemyslím zle, bože chraň, že bych chtěla být rasistická, to už vůbec ne! Jen je krajně do očí bijící, jací jsou ti Číňané odlišní. A nakonec to není tak zlé, náš milý čínský průvodce Tony vlastně mluví i pěkně anglicky. Díky němu se tak naučíme za každou větu přidat "All right?" a mezi jakékoli úsloví vložit "I mean" v překrásné orientální intonaci.

Loďka v přístavu

Ale děcka, co my jsme všechno dneska viděli! Spousta toho byla. Socha svobody z vodního taxi, úplně blízko ta krasavice byla a kdyby se loďka nehoupala a já mohla pořádně zaostřit, řekla bych, že na nás  "Liberty" dokonce i koketně pomrkávala. Budova OSN s lesklou sochou zeměkoule pobořenou nukleárními zbraněmi, Empire State Building s epesním promítáním historie budovy a kinematografickým přeletem nad NY a s fakt fajnovým výhledem na celé město. Stará letadlová loď z 2. světové války s muzeem vesmírných raket, ke kterému se nás našemu průvodci nepodařilo přemluvit. Wallstreet s velkým rozběhnutým a nasupeným býkem, u kterého došlo pomalu i ke rvačce o to, kdo si u něj zapózuje a získá fotografický obrázek jako první. A Times Square plné barevných a blikajících elektronických obrazovek všude kam oko dohlédne, s davy lidí a prodejci hotdogů i hotsausage a nevím čeho ještě. A milion dalších věcí viděných zpoza ona busu, když jsme si to fičeli metropolí. Prostě jedno lepší než druhé, až zrak přechází a člověk se furt nemůže nabažit. 

NYC Police

Skvělé to bylo. Až tak, že se nemůžu dočkat toho, až zítra ráno v pět vstaneme a vrhneme se vstříc novým dobrodružstvím Philadelphie a Washingtonu, D.C.!

Bezva šlágr: New York, New York - Frank Sinatra

Nová a naprosto epesní americká etapa

Jako obvykle, po strašně dlouhé době, ale už bez omluv a výmluv, které by se u mě opakovaly donekonečna. Hlavně že vůbec, že ano - jsem zpět a tentokrát speciálním způsobem!

Hádejte, kde jsem! Už to není Montauk, ne, ne - česká výprava vytáhla paty z městečka a vyrazila do velkého světa! A teď trávíme první noc v Newarku, New Jersey, v hotelu (ano, vidíte správně, již ne v motelu!) zvaném Ramada, někteří z nás užívají i přepychu jakým je kupříkladu skutečná postel namísto tříměsíčního používání matrace a příjemně si pošušňávají na onom úchvatném kusu nábytku a u toho píšou elektronický deník, a všichni dohromady se těšíme na zítřejší překvapení a jakékoli nástrahy toho nejúžasnějšího a nejsvětákovitějšího velkoměsta s názvem New York City!

Můj ty bóže, už z autobusu při jízdě z letiště na hotel jsme zahlédli Manhattan, projeli jsme obrovským a děsně příjemně podivným Chinatownem a nakonec nám byla Zuzankou ukázána dokonce Socha svobody! Nevycházím z údivu a nemohu se dočkat zítřka, kdy toho spatříme mnohem, ale mnohem víc! A nemůžu si pomoct, kvůli tomu nadšení a podexcitování cítím stálou potřebu užívat vykřičníky! Snad ještě jeden a budu mít dost!

A ještě něco - tím, že se naše trio již pomalu ale jistě stává experty na cestování, všímáme si i nejmenších detailů, které dobrodruhy, jakými pochopitelně jsme, doprovázejí na každém kroku. Nejaktuálnějším postřehem ze světa erudované turistiky jsou kufry. Ty čtyřkolečkové namísto trapných dvoukolečkových jsou momentálně hrdiny našich nejvášnivějších a nejskrytějších snů a tužeb. Vskutku. Už nikdy se nebudu chtít pachtit s vícero zavazadly, aniž bych vlastnila onen nejmodernější výstřel mezi batožinou. Nikdy, tahat za sebou kufr na trapných dvou kolečkách, přičemž musíte ještě kulhat pod tíhou jiné cestovní tašky či se motat po boku dalšího kufříku, není zrovna nejpříjemnější aktivita. Takže, jak Marťa říká, nadělíme si na Vánoce čtyři kolečka! Anebo ještě dříve, třeba už v Miami! A pak už si s kufříkem, co jezdí téměř sám, budeme jen pohrávat a lehce pobíhat jako chlápek z letiště, jehož hrátkám jsme s děvčaty byly dnes svědkem.

Jdu o tom rozjímat, dobrou noc milí, stále zainteresovaní čtenáři!