Miami a Key West

Miami - co nabízí tato obří floridská metropole, co nikde jinde nenajdete? Tak kupříkladu Zuzanu Belohorcovou s dcerkou na dětském hřišti v parku, kde jsme marně hledali průvodcem popisované ledové sochy, úchvatně osvětlené noční mrakodrapy tvořící neuvěřitelná panoramata, palmy lemující každou cestu, deště spouštějící se z nebe bez mráčku a za plného slunečního svitu, neobvyklé budovy ve stylu art deco a s bary vyhrávajícími na celé kolo, a lidi toužící se bavit na každém kroku. To je prostě úžasně živé Miami.

Miami z přístavu

Kdo má pro strach uděláno a baví ho základy typu bermudský trojúhelník, rozhodně by měl vstoupit do dopravního prostředku zvaného Metromover. Nenechte se mýlit - na mapce mohou jednotlivé trasy působit jasně a nekomplikovaně, ale opak je pravdou! Nasednete na jednom místě a okružní jízdou byste měli dojet do původní pozice, ale ono houby. Jakýmsi tajuplným způsobem si automatizované vláčky snad samy od sebe mění zastávky i směry jízdy. Jinak si nedokážu vysvětlit, že já a Zuzka, vysokoškolsky vzdělané a od přírody děsně inteligentní dívky, jsme zaboha nemohly najít správný vagónek. Snad zázrak se nakonec stal a a my jsme vystoupili tam, kde jsme skutečně měli. Přes všechny komplikace to byl výtečný způsob putování po městě - zcela zdarma, s výhledem na celý okouzlující downtown a hlavně s klimatizací chránící nás, na mírnější teploty zvyklé Čechy, před zhroucením se z vedra a vlhka.

uchvacující pohled z Metromoveru

A jak praví mnou zrovna vytvořené tradiční pořekadlo "kdo jednou cestovati začne, přestati již nemůže", vyrazili jsme i na samotný konec Floridy - na Key West. Kuba je odtamtud co by kamenem dohodil a je to znát i na charakteru městečka. Havansky působící domečky s bujnou zelení, horko k zalknutí a mnou už vítané časté a především osvěžující deště. A taky ta poloha Key Westu - abyste se tam dostali, musíte projet nekonečně dlouhou cestu vedoucí přes mosty spojující jednotlivé ostrůvky floridských Keys, odkud není kam odbočit či utéct, neb vás všude obklopuje voda a v ní si rochnící aligátoři (anebo teda můžete nasednout do letadla a doletíte až na KW, ale to je nuda, to jednoznačně ignoruju) - tohle mě nikdy nepřestane fascinovat!

Pak už jsme v Miami nevěděly (opět ve složení pouze Marťa, Zuzka a já) coby, a tak jsme nasedly do auta, holky odřídily nekonečné kilometry, a ocitly jsme se v Orlandu, které pro nás mělo připravenu jinčí zábavu - hleďte na další kapitolu.

nejjižnější bod ve Státech - Key West

3: Cruise Miami - Ocho Rios (Jamaica) - Grand Cayman (Cayman Islands) - Miami

Neprobádané

Jak se krmit a přitom u toho nezemřít nebyla naše jediná starost a náplň dočasného lodního života. Měli jsme i cíl, dokonce hned dva - prvním z nich bylo zastavení v půvabném jamajském městečku Ocho Rios. Ráj na zemi - exotické rostliny i zvířena, hospodářské i obytné domky v pestrých barvičkách, bělostné pláže, modravé vody zálivu. Pohoda, klídek a "Irie, man!" v rytmu reggae plynoucí k vašemu uchu odevšad. Nejpůvabnější na tom všem ale byli tamní obyvatelé. My, bělobou pleti zářící turisté jsme byli poznat na sto honů, a oni, nezahálčiví a příležitost nepromeškávající jamajští obchodníci nás hodlali vyždímat naplno a do posledního centu. Naše výkony v podobě milionkrát vysloveného "No, thank you!" (v příjemném i mírně iritovaném rozpoložení) na jakoukoli zpoplatněnou nabídku za stálého zalití potem z důvodu nepředstavitelného parna považuji za rekordní a jsem na ně náležitě pyšná. Odměnou za nekonečné odmítání jamajských služeb nám bylo poležení na pláži s názvem "No problem", vstupem v hodnotě několika málo dolarů a za doprovodu domorodých občanů různého vzhledu i povahy (od láhev vody a sňatek nabízejícího hlídače pláže až po mušle, klobouky a jointy prodávajícího obchodníka, co se naštve, když od něj nic nekoupíte, ale který vám sdělí, že vás i přesto miluje).

Druhým místem, kde jsme vyhodili kotvu a ošahali si zas pevnou zem, byl ostrov Grand Cayman. Pěkný plácek, fakt. Pokud nám na Jamajce vadily řasy v oceánu a zpoplatnění úplně čehokoli, tak tady se nám v těle opět rozhostila nesmírná harmónie. Slunce na nebi i v duši, klid a mír okolo i v nás, úsměv od ucha k uchu, co už nikdy nesmažeme. Avšak leháro na písečné pláži a chytání záviděníhodného bronzu nebylo jedinou aktivitou, na kterou jsme se zmohli. Prozkoumali jsme totiž taky želví farmu! A nejlepším zážitkem ze všech bylo ošahání si malých želvích miminek - sesterské duo a já jsme vyhrnuly sukně, spláchly ruce antibakteriálním gelem a vnořily se bosy do vodní nádrže plné natěšených želviček. Vlastně pardon, želvy byly vyděšené a my natěšené. Ulovily jsme si každá jedno milé zvířátko marně se snažící o útěk a ignorujíc nasupené plácání želvích ploutví do našich pazourek jsme si na ně roztomile požvatlaly, ihned se s nimi vyfotily (památka na takovou aktivitu musí být, že ano) a zase je propustily ze svých spárů na svobodu. Želvičky se pomalu nestačily nadechnout, jak pádily schovat se do nejodlehlejšího koutku pod hladinou, avšak my jsme radostí hopsaly až do stropu. To bylo tak pěkné! 

Pak jsme se opět všichni nalodili a užili si poslední veselé chvíle obžerství. Výletní plavba pro nás skončila, avšak Miami se nás už nemohlo dočkat - vizte a slyšte další epizodu našeho cestování v následujícím příspěvku!

2: Cruise Miami - Ocho Rios (Jamaica) - Grand Cayman (Cayman Islands) - Miami

Nejezené

Šmarjá, děcka, to jste ještě nezažili! Taková žranice, takové orgie! Jídlo na každém kroku, kam se hnete, tam je pokrm, kam se podíváte, tam je potrava. Carnival své cestovatele téměř násilně vykrmuje!

Jak se všichni cpou, předbíhají, přetlačují - vše kvůli nebeskému žvanci!

Nasytit se je na lodi možné hned na několika místech. Existuje zde restaurace, kde veškeré chody servíruje personál, což znamená, že jste obskakování jako králové. Jak to je úžasné, když trávíte tři dlouhatánské a unavující  měsíce busserováním po restauracích. Avšak z důvodů profesionálního postižení si neužíváte posezení bez pohnutí brvou naplno - povolání, jež se nám stalo na jistý čas živobytím, nás ovlivňovalo i při prostřené tabuli - jedním očkem jsme s děvčaty sledovaly talíř, druhým nošení podnosů, objednávání jídel, chování číšníků, rozmísťování nádobí, sklízení ze stolu a mnoho dalšího. My jsme to vnímaly jako edukační seminář, sledovaní zaměstnanci spíš jako inspekci, bobci malí. A pak je tu taky otevřený bufet, kde si naložíte vše, co vidíte a po čem jen toužíte, a pak nad vzdouvajícím se pupkem litujete, že jste měli velké oči, ale moment nato jdete pro další porci mňaminky ještě nevyzkoušené a prostě neodolatelné.

Ale zpět a velmi rychle k zajímavější části. K pokrmům samotným! Zkusila jsem téměř vše, co se dalo. Doslova, vůbec nepřeháním. Můj břich je mi důkazem. Zde se dostávám ke svým pobytům v tělocvičně - pohyb mi byl třeba jak sůl. Ne ke shazování kil, ale ke spálení aspoň toho, co jsem snědla před dobou dalšího krmení. Snídaně, svačinka, obídek, zákusek s kávičkou, menší zahryznutí, večeře. Člověk se na plavbě prostě nezastaví, furt v jednom kole jsme byli!

Měla jsem všelijaké mořské plody, což už mi připadá jako normál a budu po tom toužit i doma, snědla jsem kousek aligátora, pochutnala jsem si na šnecích, mlaskala jsem nad žabími stehýnky, ochutnala jsem nebeské dezerty a dostala se do stavu extáze při každém polknutí. Začíná mi kručet v břichu, když si na to vzpomenu.  A všechno bylo krásně nazdobené, skvěle dochucené, chuťově vyvážené a naprosto božské. 

Jen zázrakem jsme utekli kruté smrti přežráním a následným prasknutím. Zásah shůry, jinak si to nedovedu vysvětlit. Díky zato, ale víc za příležitost to vše vidět, cítit a vším se nacpat. Ráj na zemi to byl!

A stále ještě s plavbou nekončíme - v dalším díle našeho milého seriálu naleznete počteníčko o krásách Karibiku.

1: Cruise Miami - Ocho Rios (Jamaica) - Grand Cayman (Cayman Islands) - Miami

Nevídané

Usaďte se, zavřete očka, zklidněte dech a začněte si představovat: loďka asi jako Titanic, mnohonásobně dofoukněte její rozměry, přidejte exotické prostředí s milými palmami vlastními Karibiku, azurové vody oceánu a luxus na palubě v podobě čehokoli, o čem se bojíte i snít, a máte to - obraz naší výletní plavby jak malovaný. V živých barvách. Úchvatný až to bere dech. (Jestli dýchat stále ještě můžete, očividně děláte něco špatně.)

Naše plavidýlko - Carnival Destiny

Kajuty byly malé, ale přátelské (Až na fakt, že jsme málem ztratili Zuzanku, na kterou se zřítil kus stropu! Skoro teda - když tam zrovna nebyla, obrovská nadpostelová stropní část upadla na lůžko a kdyby tam to naše nebohé dítě leželo, jistě by bylo nemilosrdně rozmasakrováno!), avšak zbytek interiérů a exteriérů veškeré kajutové strasti vynahradil. 

Toť ten zlosyn!

Casino připravené hostit všechny neřesti světa, vířivky, bazény, tobogánovitá skluzavka vyvolávající rozzářený úsměv dítěte na tváři každého dospělého, minigolf, lázně, fitness centrum (které jsem hojně využívala a kterýžto fakt vysvětlím v následující části o papkání), kabarety, živé kapely - prostě cokoli vás jen napadne.

A personál - zlatí byli, fakt, úplně všichni. Stále se usmívající housekeepeři (pardon za to amerikanizované slovo, ale jsem mírně zdeformovaná místním pobytem a navíc výraz "chlapi pokojští" mi připadá ještě horší), vtipkující až mírně přidrzlí číšníci, kapitán hovořící krásnou italskou angličtinou, kuchaři, kteří zaslouží pozvednout do nebes (opět odkazuji na část o žranici) - znovu opakuji, dechberoucí, srdcezastavující.

Toť vše k vybavení plavidla, co nám na malý čas poskytlo neuvěřitelné blaho. Avšak nekončíme, čtěte dále!

Den pátý: Boston

Budíček v pět ráno a velmi brzký příjezd do města už pro nás nepředstavuje nic neobvyklého. Hned první zastávkou v milém Bostonu byl Harvard. A vlastně to ani nebylo v Bostonu, nýbrž trochu paradoxně v blízkém Cambridge (škola jako škola - jména, jen se nám pleťte). Na vlastní oči jsme spatřili nejstarší kampus v zemi (Harvard vznikl dokonce ještě dřív, než se vůbec zrodily Spojené státy americké), sochu pana Harvarda, který vlastně nebyl sám sebou (Mr. Harvard totiž nikdy nebyl zvěčněn ani na obraze, ani na fotografii, nikdo si nepamatoval, jak ve skutečnosti tato osůbka vypadala - a tak se na univerzitě ujal pěkný zvyk vybírání nejkrásnějšího studenta, jehož tvář nahrazuje obličej neznámého) a MIT (Michigan´s Institute of Technology, o kterém jsem dřív ani netušila, avšak dnes už vím, že mají velmi významnou fakultu architektury a velmi silný - jak stále zdůrazňoval Tony - signál wi-fi.

Nakonec jsme ještě na hodinku nastoupili na loďku vozící zvědavé turisty po přístavu a ukazující jim všelijaké pamětihodnosti. Nejočekávanější atrakcí mělo být místo Bostonského pití čaje, ale z důvodu nekvalitního technického vybavení lodi a nešikovné nahrávky linoucí se z nefungujících mikrofonů jsem z plavby měla tak akorát prd. A o Tea Party se jen zhruba domnívám, kde asi tak mohla být. Nevadí, aspoň jsem si potrénovala odhazování vlasů z obličeje za děsně fičícího větru a stabilitu vlastního těla na plavidle. To se mi ještě bude hodit, neb i když nám Eastcoast Tour končí, vrháme se za teplem na jih - Miami se nás už nemůže dočkat!

Den čtvrtý: Niagara Falls

Z hotelu jsme se ráno vypotáceli ověšeni všemi cestovními zavazadly, naložili sebe i kufříky do asijského prostředí busu a nasměrovali jsme si to k již známým vodopádům Niagárským. Protentokrát nám tvářičky přes okno ohřívalo slunko, nad Niagárami se objevila kromě ohromného mraku stoupajících vodních kapek i přepychová duha, a optimismus v nás přímo rostl. Ovšem realita nás dohonila okamžitě po vytažení pat z busu - mrazivý pětistupňový vzduch nás praštil do nosu jak nikdy a žádný ratlík se takhle jistě ještě netřásl (avšak v klepání kosy nám jasně konkurovali asijští turisti, kteří velmi odvážně volili lehké letní oděvy jako svetříky, sukénky či krátké legíny doplněné zásadně otevřenou obuví, především jejich oblíbenými žabkami, jež si rádi obouvají třeba i k zatepleným kalhotám - holt, člověk se od nich má stále co učit).

Druhá návštěva vodopádů už nebyla jen o obdivování přírodního zázraku z břehu. Měli jsme se totiž vydat přímo do vody! Nejdřív jsme si hned na začátku vybojovali vytoužená místa na první vyplouvající lodi, vyfasovali jsme pláštěnky (sloužící momentálně jako eňoňuňo suvenýry) a vrhli se i s fotoaparáty do vln a mlhy a nesmírného cákání vody přímo pod vodopády. Epesní zážitek!

Jako třešničku na dortu jsme slupli osmihodinovou jízdu autobusem (žádný z mých výše uvedených optimistických odhadů na 5 či 6 hodin nebyl správný) a padli do bostonských postelí s vizí posledního dne naší výpravy před očima.

Den třetí: Hershey, Corning, Niagara Falls

V onen den jsme se probudili do deštivého počasí. Komu by to ale vadilo, když nám útěchu sliboval už familierně osezený autobus, který nás měl dovézt do ráje - čokoládového. A tak se taky stalo! Městečko Hershey, kterému panuje stejnojmenná čokoládovna, bylo zahaleno do milionu nápisů hlásajících něco jako "Welcome!" nebo "Hershey´s Kiss". Jak sladké! Naším cílem nebyl zábavní park nacházející se ve stejném areálu, nýbrž fabrika na onu voňavou pochutinu. Před vstupem a zážitkem na vlastní kůži se mezi námi šířily různé domněnky o tom, co že nás to uvnitř vlastně čeká. Výrobní linka či Willy Wonka? Já jsem si přála to druhé, všichni dohromady jsme očekávali aspoň spoustu ochutnávek. A ono to nakonec dopadlo krapet jinak. Milý a nekompromisní asijský průvodce Tony nás k fabrice dovedl ještě před otvírací dobou - je to vážně frajer, ví, jak to chodí, že ostatní busy s čínskou posádkou jsou velmi průbojné a návaly lidí velmi hojné a boje o první místa kruté.  A měl pravdu, hošan jeden. Nejprve jsme se chytře probojovali k záchodkům (Tony pečuje o naše měchýře a jejich pravidelné vyprazdňování) a poté jsme se v rekordním čase 40 minut měli dostat k vláčku vozícímu návštěvníky po útrobách továrny a taky k obchůdku se suvenýry. Nemožné - za ten čas vše zvládnout - a tudíž taky všemi hned od začátku ignorované. Na vláček jsme si poctivě vystáli frontu, nasedli do vagónku, pofotili se s třemi kravičkami doprovázejícími nás a zpívajícími o výrobním procesu a načuchli jsme úžasným odérem voňavoučké čokoládky (I když u toho bych se zastavila - Hershey promiň, ale nemůžeš konkurovat ani Orionu, natož třeba Milce; prostě pardon, pár komplimentů zde uvedu, ale zas přehánět to nemohu, aby čtenářstvo nenabylo mylného dojmu o tvé kvalitě.). Po průjezdu všemi atrakcemi jsme se dlouhou chodbou, kde se nám dostalo první a poslední ochutnávky (3 čokoládové bonbonky, ale buďme rádi i za to), přesunuli do čoko-shopu. Zbývalo nám asi posledních 5 minut do odjezdu autobusu a veliký obchod s mnoha lákadly, a zde se ignorace Tonyho a jeho včasných příchodů jen prohloubila. Cookies s čokoládovými kousky dělají v Hershey´s ale výtečné, to se musí nechat. A taky všechny ty balíčky cukrovinek tak pěkně naskládaných v obrovských kopách pohromadě jsou neodolatelné. Při takových lákadlech mé frfňání nad nepříliš kvalitní čokoládovou hmoutou nehraje roli a prostě nakupuji (balíček mini Reese bonbonků s burákovým máslem na mě čeká za chvíli, jen co dopíšu, hned se na něj vrhám - od včerejška jsem se ho nedotkla, ale déle už odolávat nelze). Abychom si to tedy shrnuli, Wonka se nikde nezjevil, Umpalumpové taky ne, barevný fantazijní svět byl trošku chabější, ale i tak to vcelku bylo fajn a milý-úsměv-na-tváři-vytvářející (přesvědčují mě cookies a Reese, jednoznačně).

To ale ještě zdaleka není vše z onoho dne! Dále jsme se vrhli do země skla - Corning Museum of Glass, aneb muzeum skla v Corningu. Příjemné místo to je.

Moment, přerušuji psaní a šmátrám po oranžovém balíčku s Reese´s Peanut Butter Cups, neb mi v očích planou jiskřičky, všude kolem sebe spatřuji kakaové boby a dostávám se do transu - Hershey mi byl čert dlužen. Jéšiš, to je lahoda.

Hned na začátku předváděčka výroby skleněných předmětů naživo - dva chlapíci chopivší se kovových tyčí a vyrábějící tykev (jen na vysvětlenou - Halloween se blíží), pak muzeum s interaktivní zábavou (jako kupříkladu zrcadlo s optickým klamem, neprůhledná okenní tabulka, co se stává průhlednou při stoupnutí na spínač, nebo nerozbitná skleněná kapka, kterou objevil jakýsi princ "of Bohemia", o kterém jsem v životě neslyšela). A pak taky suvenýry! Milí mí nejbližší, až uvidíte, co vám vezu ze všech těch rozmanitých míst, nebudete se stačit divit. Zraky vám budou přecházet!

Mně už se to děje - hned po skle jsme totiž spatřili Niagara Falls! Vodopády úžasné, historie o nich i o statečné a dobrosrdečné indiánce Lelawale dojemná, mlha, zima a voda vzduchem se vznášející nesmírná! A pak ty noční světla - zraky přecházely podruhé.

Další den, tedy dnešek (píšu zpětně, doháním internetový výpadek), byl věnován Niagárám ještě jednou. Avšak na líčení těchto příhod si budete muset, milí zlatí, ještě chvíli počkat. Stejně jako já - ještě nám zbývá asi 5 nebo 6 hodin jízdy, pak se ocitneme v Bostonu, a potom se těšte!