Milý Willy Fogu, ještě nekončím ...

U Dánska to nekončí aneb Pokračování příběhu Milý Willy Fogu, ...

Po celodenním poletování po hlavním městě Dánského království jsme se vracely nazpět do Malmö. Tam jsme však jen hlavu složily a ráno už zas vyrážely. Tentokrát do Národního parku Söderåsen. Samy bychom se tam asi nikdy nevypravily, možná se o takovém místě ani nikdy nedozvěděly - své díky věnuji Couchsurfingu a oběma hostitelům. Po nabalení všemožných obložených chlebů, fotoaparátu a spacích pytlů jsme za sebou zavřeli dveře bytu a do jednoho se všichni těšili na nevšední dobrodružství, o kterém jsme zatím neměli ani tušení.

Prožili jsme jízdu vlakem se sympatickou a zvědavou průvodčí nadšenou internacionálním složením naší veselé výletnické skupinky (CZ a LT příchozí z PL, jeden D z CH, druhý D ze SWE), přesednutí na autobus, projížďku naprosto pustým a přesto nejosídlenějším krajem Švédska a dorazili na místo určení. Chvíli jsme pátrali po mapě, pak po správné stezce, a nakonec jsme dorazili k vyhlídnuté lesní chatě uprostřed lesa. Výborný nápad - národní park spravuje několik chatek sloužících k bezplatnému přenocování pro návštěvníky všeho druhu, od profesionálních horolezců až po úplné amatéry chvilkově nadšené pěší turistikou (my jsme očividně byli v té druhé skupině). Nejprve jsme se seznámili s nevšedním interiérem našeho asi tři sta let starého ubytovacího zařízení - krb (jenž jsme patřičně využili a řádně v něm topili, až jsme se málem kouřem otrávili), svíčky a zápalky (ano, i toto počítám do interiéru, neb není z čeho moc vybírat, navíc tyto artikuly nahrazovaly jakékoli elektrické osvětlení, které se v chatě rozhodně nenacházelo, takže jejich důležitost je teď zřejmá) a nakonec dřevěné postele (bez jakýchkoliv matrací či pokrývek, které by alespoň trochu ulevily neuvěřitelně otlačenému tělu utiskovanému na jedné postýlce jiným tělem v rámci pudu sebezáchovy a nevoli zmrznout během neskutečné chladné noci). Ještě jsme si prožili onu neodpustitelnou pěší turistiku, vyšplhali se do několika kopců, přešli pár mokřad a potůčků, sestoupili do údolíčka, osvěžili se švédskými dobrotami a zase se vrátili do našeho milého domečku s osvěžující vodou z pumpy a dvěma kadibudkami, kde jsme strávili nezapomenutelnou noc.

Švédské lesy na jihu země mě moc nepřekvapily, od těch českých se zas tak nelišily. Ale na všech kmenech stromů a na kamenech byl tak krásně zelený mech, až to možné není. Hotové smaragdy!

Nad jednou mokřinou se žbluňkavým čůrkem vody

Rozcestníky s nerozluštitelnou švédštinou jsou skoro na každém kroku, což (i přes ten jazyk) zabraňuje ztrátě turistů. Ovšem v noci je lze očividně velmi snadno přehlédnout - vlastní zkušenost zde mluví!

Jen jedno z typických švédských stavení. Naši chatku mi bylo v přítomnosti profesionálních horalů vytahujících z velmi vychytaných ruksaků všelijaké vymoženosti jako například stolní vařič a v nepřítomnosti jakéhokoli rozumného vybavení na naší straně trapné fotit.

Jakmile jsme se vrátili z divočiny, zbývalo jedno příjemně vichřicové odpoledne prolétané (vítr vál skutečně silně) v Malmö. Opět následovala prohlídka historického centra, obdivování všech rozkošných vánočních švédských dekorací (švédský interiérový design je pro mě prostě hvězda jasná), návštěva muzeí a přestávky k posilnění a napojení, při kterých se dalo utratit skutečně vše a přitom si nekoupit víc než šálek kávy (návrat do Polska je vážně blahodárný, především pro mou peněženku).

Kamenní muzikanti vesele se procházející centrem Malmö

Náměstí v Malmö, kde nás za onen den poprvé potkalo sluníčko - zrovna zapadalo.

Ještě stále náměstí, nejspíš s radniční budovou, tady si totiž popiskem nejsem vůbec jistá.

Přístav s majákem v Malmö

Malmö Museum umístěné v budově starověkého hradu

Jako vždy a všude a z jakéhokoli cestování - jsem prostě uchvácena. Snad by to jen chtělo více času, cesta na sever za polární září přeci jen chvíli trvá. Na auroru borealis přijde řada třeba příště. Nesmírně se těším!

Milý Willy Fogu, ...

... jednou se dostanu všude tam, kde jsi byl i ty. Ale já, já na oněch krásných místech a ve všech těch skvělých destinacích pobudu ještě o trochu déle, abych si to řádně užila, a k nevšedním zážitkům přidám navíc pár fotek, a všechno to dokonce popíšu na blogu! Nekecám - hle!

Minulý týden jsme vyrazily (já a má litevská spolubydlící) do země vzrostlých blond lidí, ABBY a především Ikey - do úchvatného Švédska. Díky výhodné poloze Gdańsku (který začínám milovat čím dál víc, neb výhod a pozitiv jen přibývá) to do jinak dálné Skandinávie z tohoto přístavního města je jen jako bys kamenem dohodil. Původním záměrem bylo podívat se do Stockholmu. Jenže nám plány zkazil statut chudého studenta, a vyhrálo tedy místo - jak prozaické - s levnější letenkou. Vydaly jsem se z Gdańsku směrem na západ, do jižní části země, do města zvaného Malmö. Velmi sympatický plácek. Ale nepředbíhat!

Každého normálního člověka by nejspíš napadlo, že po příletu do cílové destinace je běžné vydávat se na průzkum právě oné oblasti. Ano, normálního. My jsme se vydaly do jiné země. Do Kodaně, Copenhagenu, Københavnu, jak jen chcete. Z Malmö tam totiž vede velmi povedený most jménem Öresund, po kterém jezdí super rychlý vlak, jenž vás z jednoho státu do druhého převeze do dvaceti minut. Neuvěřitelné.

København je skvostná (nebo skvostný/é? Už v tom mám trochu zmatek.) Najdete tu jak velezajímavá muzea, architektonické skvosty, malou mořskou vílu (za boha jsem ji nemohla najít, bezpodmínečně musím vyrazit znovu; holka, tentokrát se na tebe připravím, i mapu si vytisknu!), klasické malebné obrazy historických čtvrtí jako například Christiania, tak i nezvyklé atrakce jako nekonečně mnoho jízdních kol svých ekologicky rozmýšlejících majitelů či  nádob všeho druhu k třídění nejpestřejších druhů odpadů.

Kola jsou stará i nová, levná i drahá, se stylem a grácií i bez známky invence, s přídavným vozíkem pro děti i s nákupním košíkem, ... velmi mnoho druhů a velmi mnoho kusů na velmi mnoha místech.

Věžička kostela, jehož střechu se mi doposud nepodařilo rozluštit.  Jsou to ležící postavičky lidí, jejichž  údy či hlavy se proplétají až do závratných výšin?

Mostní věžička - netradiční a velmi sympatická. Na druhé straně mostu byla ještě jedna. A asi v nich někdo bydlí, soudím podle záclonek v oknech.

Krásný domeček, kterému mile ujíždějí okýnka z kopce.

Vyhlídková věž kostela, kterou jsem si spletla s kulatou věží  pozorovatelny hvězdáře Tycha Braha.  Na svůj omyl jsem přišla po marném dobývání se do jejích útrob.

Pohled právě z oné hvězdářské pozorovatelny (té pravé) na město

Christiania s pestrými fasádami domků a zakotvenými loďkami

Obdivuji námořníky a jejich "uzlářský" a lanový um - to jen k objasnění této fotografie 

Hurá na Švédy aneb Druhá část článku s názvem Milý Willy Fogu, ještě nekončím ...

L´art pour naše milá lednice

Ještě donedávna jsem v Gdańsku působila jako úplný trosečník, jako člověk z dob dávno minulých, jako bezmocný primitiv. Chyběla mi totiž lednička! Ono to není jen tak, žít si bez chladícího přístroje umožňujícího konzervaci rychle se kazících zdrojů potravy. Bez chladničky se přistihnete, jak v supermarketu či jiném zásobovacím zařízení toužebně pokukujete po velkých baleních mléčných výrobků či obrovských kusech masa, které rozhodně nelze sníst naráz. Pokud ale chcete nakupovat do zásoby (a ušetřit si tak každodenní konzumní návštěvy obchodních řetězců) za každou cenu, nezbývá vám nic jiného než se snivou představou před očima odkráčet do oddělení s instantními polévkami, hotovými jídly z prášku jako "pravá bramborová kaše" nebo konzervami a všelijakými předpřipravenými omáčkami v zavařovacích sklenicích, a z této rozmanité škály pokaždé vybírat tak, aby se vám ony dobroty nepřejedly.

Ovšem už asi týden si žiju jako král! Spolubydlící neuvěřitelným způsobem získala nevšední (jmenuje se Silesia! Není to ale krásná tématická shoda! Jakou jinou bych já, rodilá Slezanka, mohla vlastnit!) a charismaticky okouzlující lednici (starší kousek vydávající neuvěřitelné teplo, za které jsme velmi vděčné v dobách nefungujícího ústředního topení, a mající špatně dovíratelná dvířka, jež ale mohou být potlačena prostým podložením levé přední nožičky). Z počátku byla chladnička prostá, bledá, moc toho nenamluvila, jen tak tiše stála a chladila. Ale v naší povznášející společnosti (mě a dvou dalších přítomných slečen) ona dáma prostě ožila! Vlastně ani neměla jinou možnost, naše strhující bytosti ji prostě vtáhly do barvitého a vzrušujícího světa kultury, umění a zábavy v Gdańsku.

Jedna z umělkyň před rozpracovaným a na první pohled uchvacujícím dílem

Takže po několika vnějších zásazích se obyčejná bílá krabička proměnila v neobyčejného tvora hýřícího barvami a postavami a obličeji a dialogovými bublinami. Počáteční záměr byl pokrýt celý povrch přístroje obličeji, poté se myšlenka zkonkretizovala na obličeje či postavy z dílny velkého umělce Picassa, nakonec přibýval jakýkoli vzrušující objekt schopný oslovit a zaujmout, dokonce již zapojujeme i koláž a horlivě vyhledáváme kusy tiskovin zasluhující vylepení. 

Zádumčivá a napůl odhalená žena z Picassa (vlevo nahoře); seniorský pár vytržený z polského tisku a přizdoben nezbytnými detaily (vpravo dole)

Picassova milenecká dvojice, u níž v mém podání nebylo poznat, kdo je muž a kdo žena. Proto ony značky (symbol ženy je poněkud stydlivý a skrývá se za fotografickým bleskem).

Bolestný výkřik z Guernicy (nahoře); další Picassova postavička (dole)

Poněkud melancholičtější kousek z nekonečné řady Picassových tváří 

Guernica a její hrdinové č. 2 (nahoře); postava polské současnosti z časopisu (dole)

Něco mezi Munchovým Výkřikem a ohnivým smajlem, požárová energie dodána na  tiskovinu

V pořadí úplně první dílo vznikající na bělostném a doposud neposkvrněném povrchu, předlouhou je samozřejmě  Picasso

Personalizované ilustrace představující skutečné osoby, jejichž identity však zůstávají skryty

Nádherný kousek - Sigmund Freud s názvem "What´s on a Man´s Mind"

Veledílo roste před očima a sbírka umění se stále rozrůstá. Ještě pořád nekončíme a furt pokračujeme v krasojízdě. Bílá místa musí zmizet. Těšte se na pokračování a celkový pohled na naši ledovou krasavici!

Nezávisle a vlastenecky

Ha, zažila jsem něco nevídaného! Něco neobvyklého! Něco krásně polského! Abych vás uvedla do chodů ve své hlavě, jde o "Dzień Niepodległości", tedy den nezávislosti, který se letos slavil za přítomnosti samých jedniček - 11. 11. ´11. A slovo "slavil" je zde opravdu na místě. Poláci se vážně veselí, usmívají a druží - zkrátka oslavují, že jejich národ je samostatný a nepodléhá žádné jiné mocnosti. Všude visí vlajky - skutečně všude, nejen na budovách státních institucí, jak to známe z Česka. Troufnu si říct, že červeno-bílý prapor plápolá na každém druhém rodinném domě či z okna každého třetího bytu (ano, třetího, ne všichni bytobyvatelé jsou tak aktivní), hlavní ulice jsou tímto způsobem ozdobeny naprosto samozřejmě. Nejlepší je, že na všech sloupech pouličního osvětlení (to samé platí i pro omítky domů) jsou připevněny speciální vlajkonosiče - jakési kovové držáky, přítomné napořád a snad odjakživa. Velmi národomilné.

Milovníci státních barev na "Starówce" v centru Gdańsku

Neb se při svátku nezávislosti jedná o kolektivní událost, pořádají se ve městech parády! Průvody, abych to tak blíže popsala. I já jsem se účastnila. O dění jsem se dozvěděla z místního volně rozdávaného denního tisku. V článku jsem se dočetla o místě a čase plánované aktivity a rozhodla se, že se jedná o šanci, kterou prostě nelze promarnit a že prostě nemohu chybět. A tak jsem se vydala. O hodinu dřív (vážně musím něco udělat se svou posedlostí být všude včas). Ale nevadí, alespoň jsem mohla vlastnoočně pozorovat, jak se vše a všichni chystají. Během momentu se celé okolí zbarvilo do bíla a červena. Polští vlastenci se oděli od hlavy až po paty do svršků oněch barev a vybavili se nezbytnými proprietami - deštníky, šálami, klobouky, větrníky, balónky, rukávopažními páskami, stužkami apod. 

Nevím, jak je tomu jinde, ale gdańské obyvatelstvo je skutečně průvodobažící. Sešla se strašná spousta lidí. Kdo na sobě neměl bikolórový znak národní příslušnosti, vytasil se s celým historickým kostýmem. A tak se vedle sebe promenádovali husaři, napoleonští vojáci, měšťané a žebráci z období první světové války, váleční zranění a špitálové sestry, ale i zástupci současnější doby jako skauti, tvrďáčtí motorkáři, automoto nadšenci, příznivci armády, nebo i členové všelijakých školních uskupení.

Nálada panovala veselá, vskutku národní a vlastenecká. Každý se dmul pýchou, že patří k příslušníkům oné skvělé již neokusované a zcela volné země. Pěkné pocity to v jednom probouzelo, vám povím, naprosto bez ironie. Celkem mám chuť na 17. listopad v podobném srdcehřejivém duchu.

PS: Pokud se v textu  nachází podle vašeho gusta až příliš neexistujících slov, máte pravdu. Tedy aspoň o té přítomnosti; nevím, jak by to bylo s onou přílišností (já jsem toužila po jejich ještě větším počtu, ale fantazie  mi jaksi vypověděla službu). Podávám však vysvětlení. Posedla mě informační neukojenost a hrátky s českým (chytla jsem tu národocitovost) jazykem - inspirovala mě a v mé hlavě se navždy usadila následující píseň:

Tata Bojs - Informační

Dumaje, poklidně rozjímaje

Den prvního listopadu, pro katolické Polsko velmi významné datum, pro mě další příležitost poznat kulturu mé momentálně domovské země - jedná se o svátek Wszystkich Świętych, čili svátek Všech svatých neboli Památku zesnulých neboli Dušičky. Ačkoli se považuji za sprostého ateistu bez vyznání, zapalovat svíčku a přitom vzpomínat na své blízké mi přijde pěkné. A tak jsem se nijak nebránila a na ono prvolistopadové úterý se vydala ke hřbitovu. 

Jaké překvapení mě, holku z klidné dědiny s poklidným životem a malým vesnickým hřbitovem (normálně se za takového tvora vůbec neoznačuju, ale tentokrát se to opravdu hodí), čekalo! Takové Dušičky popolsku vůbec nespočívají v tom, že se blízký kruh rodinný či jen někteří příbuzní setkají u hrobu, položí nějaký ten věnec či nějakou květinovou vazbu na pomník, zapálí svíčku a tiše rozjímají či utírají slzu. Ne ne, vůbec ne, Gdańsk to dělá ve velkém!

Svíce, malé lucerničky i obrovské lucerny, sušené květy a živé květiny všech velikostí, dekorace z dílen floristů, určitě i sirky a zapalovače - to vše čilí polští obchodníci prodávají s mnohadenním předstihem. A lidé nakupují. Neb všechny tyto propriety pro své "święto" nutně potřebují. Po pořízení všeho nutného jim nic nestojí v cestě a vydávají se na hřbitovy (ano, množné číslo je správně, své nebožtíky mají klidně na vícero místech věčného odpočinku a neváhají navštívit i jiná města).

I nás čekala volba hřbitůvku. Vybírat jsme mohli z devíti (!) míst, to vše na území Gdańsku. Vítězem se stal Cmentarz Centralny "Srebrzysko", ústřední hřbitov založený v roce 1924, rozkládající se na ploše 28 hektarů. Kromě pozoruhodné rozlohy, krásného prostředí a hrobů významných obyvatel má tento hřbitov i vlastní webovou stránku (http://www.zdiz.gda.pl/cmentarze/chapter_77055.asp) s několika obrázky nevšedních pomníků, ceníky a velmi tematickými odkazy, což mě naprosto uchvacuje. Vybrali jsme správné číslo autobusu z posíleného jízdního řádu a vydali se na svou katolicko-neznabožskou pouť. Už samotné prostředky městské hromadné dopravy byly přecpané, a tak nás neznalost naší výstupní zastávky nevyváděla z míry - správně jsme odhadli, že na onom místě se z autobusu vyřítí naprostá většina lidí. Zakoupili jsme svíčky v tamní večerce na rohu a vydali se k bránám. Následující proces mi velmi připomínal příchod na velkolepý hudební festival - dopravu řídili policisté, auta neparkovala jen na provizorně vytvořených místech ale téměř kdekoli, všudy se valily davy lidí, stánky se smutečními dekoracemi, svícemi, ale i občerstvením (to asi kdyby někomu při této příležitosti vyhládlo) se množily přímo úměrně s blízkosti k hlavnímu vstupu. Vše jsem to fotila a vůbec nehleděla na lidi, kteří mě se zájmem pozorovali (nevím, co jim na mně připadalo tak nevšední, jejich jinakost byla mnohem okatější). Ovšem nepřátelská noc a nedostatek umělého osvětlení mi nedovolily pořídit pořádné fotografie, proto jen ono omezené množství obrázků.

V chumlu mnoha hrobuchtivých jsme vpluli přes hlavní hřbitovní ulici na drobnější chodníky. A teď se konečně projevila výhoda té polské masovosti - pohled na gigantický hřbitov zabírající celé údolí nám odkryl  nesčetné množství kouzelných světýlek všech barev a velikostí, magicky poblikujících mezi stromy a všude po stráních. Nádhera. Nejsem si jistá, jestli v onom ruchu a hluku, který na hřbitově panoval, může člověk vůbec přemýšlet, ale něco se pro tu krásu nejspíš musí obětovat.

Jako noční hmyz nás k sobě táhlo místo s největší intenzitou světla. Stovky svíček byly položeny jen tak na holé zemi u nejvyššího stromu, pod nohami Ježíše na kříži. Přidali jsme i naše skromné lucerničky (a znásobili tak možné riziko nekontrolovatelného požáru - čímž se dostávám k černému humoru a a přeměně hřbitovu na krematorium, tak honem pryč, toto je článek na vážné téma!), vzpomněli na své blízké a kochali se nevšední podívanou. Stání u ohně mi připomínalo nějaký milý, naprosto nekřesťanský, spíše hodně pohanský zvyk. A tak mi návštěva polského hřbitovu připadala najednou velmi sympatická. Příští rok bych si to mohla zopakovat.

Božská krmě polská 3

Z Gdańsku se vám po menší pauze opět hlásím s nejčerstvějšími úlovky a hodlám se s vámi podělit o další momenty z mého gourmetského světa. Pokračujme v krasojízdě!

Baba Jaga
Místo: cukrárnička v podchodu u nádraží Gdańsk Glówny
Vzhled: na první pohled obyčejná buchta, po bližším prozkoumání ale člověk objevuje skrytou rafinovanost této mocné čarodějnice
Chuť: čokoláda jako základní ingredience (ach, jak podstatný byl objev kakaa pro mou osobu!) se snoubí s jablíčky v želatině a s drobnými kousky kokosu na povrchu; žádné nudné suché těsto, jen požitek z vyvážených přísad vás čeká při konzumaci tohoto zákusku
Cena: cca 8zł (při objednávání jsem si myslela, že z Baby Jagy dostanu jen malý kousek (asi jako na fotografii), ale mýlila jsem se - nechtěně jsem si totiž zakoupila velkou část celého pečícího plechu, což bylo tak 5 porcí - proto ta vyšší suma)
Závěr z toho vyplývající: nelitovala jsem, vlastně jsem byla potěšena, že mi Babuška Jaguška zaplní bříško hned víckrát - poznala jsem to už při prvním soustu; tohle si zase jistě zopakuju, takže ano!

Toto je pohled shora, při pohledu z boku vypadá Baba Jaga trochu vykotlaně -  všude tam, kde nejsou jablíčka, těsto mohlo nakynout, ale místa pokrytá jablky tvoří jakési úchvatné krátery

Amerykanka
Místo: pouliční cukrárna na ulici "Do Studzienki"
Vzhled: takový malý cukrový "American Pie"
Chuť: ojojoj, všemu, co zavání americkou kuchyní, se pro příště velkým obloukem vyhnu; pořád nevím, co to mělo vlastně znamenat - těsto jakoby nedopečené, chuť jaksi syrová, bez jakékoli náplně, zachraňované jen chabou cukrovo-bílkovou polevou, kterou už znova zažít nemusím
Cena: cca 2zł
Závěr z toho vyplývající: ne, už nikdy více!

Żurek staropolski
Místo: Sopot, ulice "Monte Cassino", malá milá hospůdka jménem "Błękitny Pudel"
Vzhled: hustá smetanová polévka lákající už svou vůní
Chuť: polívečka připomíná českou kulajdu, ale přeci jen je kapku jiná - lehce nakyslá, s kousky uzeného masa, majoránkou, brambory a celými půlkami vařeného vajíčka (!); prostě pořádná poctivá dobrota, která zažene hlad a přinese slast
Cena: cca 10 zł
Závěr z toho vyplývající: ano, ano!

Piwo Tyskie
Místo: kdekoliv
Vzhled: prostě pivo
Chuť: prostě pivo :D (české značky jsou ale asi přeci jen lepší, aspoň pěnu teda mají hustší); ovšem polské pivo může být jaksi "vylepšeno" - pokud si objednáte "piwo se sokiem", tedy pivo se sirupem (povětšinou malinovým, a nejčastěji tak činí slečny), dostanete nasládlou pochoutku, kterou pijete zásadně brčkem - varuji vás, toto je jen pro silné povahy, pokud jste zapřísáhlým vyznavačem klasického piva, nikdy si sirup do zlatavého moku nalít nenechte
Cena: od 4zł (v zapadlých podnicích) až po 15zł (v lepších klubech či za lepší značky)
Závěr z toho vyplývající: pořád je to nejlevnější pitivo s obsahem alkoholu, takže ano

Gofry
Místo: Sopot, ulice "Monte Cassino"
Vzhled: wafle s příchutí dle vašeho přání
Chuť: teplá sladká mňamka na chladné dny; na wafli si můžete aplikovat vše od čokolády přes smetanu a šlehačku až po všelijaké druhy ovoce - velmi variabilní; zde šlehačka, broskve a borůvky
Cena: cca 8zł (i levnější, i dražší - podle příchuti)
Závěr z toho vyplývající: ještě zbývá spousta ingrediencí, které jsem nezkusila - ano, to si ještě vyzkouším

Konec dnešního dílu. Brzy ale čekejte další dávku - jím pořád a vydatně!

Bohatý program kulturní

Nevím, jestli je dosti patrné, 

že žiji velmi kulturně.

Abych dokázala tento fakt,

hodlám provést následující akt.

V několika odstavcích pojednám o úchvatných "imprezach",

a vám nezbude než vynášet samé obdivné ACH!

Přesně tak, předchozími chatrnými verši jsem jen chtěla podtrhnout, jak mě kultura v Gdańsku uchvacuje. Nebojím se užít výrazu, že mě přímo popadá za pačesy a vláčí po různých koutech města. Až mě z toho básnické střevo posedlo! Z rukávu vysypu hned tři události, kterých jsem se účastnila. Začněme tedy!

První "imprezou" (rozuměj "událostí") byl výlet lodí po řece Motława. Vezla nás bárka jménem Małgorzata (velmi schopná byla, holčina, nabrala přes stovku pasažérů a vůbec to nebylo poznat) a vodní vlnky nás nesly přes "Stoczniu", čili loděnici, kde se vyrábějí a opravují neskutečně obří lodě (ale ty menší taky). Fakt veliké, řekla bych vám, jak moc velké, ale nejsem zrovna zběhlá v odhadování rozměrů ani vzdáleností ani jakýchkoli jiných číselných údajů (vážně bych tu plácla jenom nesmysl), takže se prosím spokojte pouze s přiloženou fotografií. Každopádně na ony velkolepé lodě je třeba jeřábů (které tvoří klasickou siluetu Gdańsku), čímž jen dokazuji, že ohledně velikosti nelžu. V minulosti byla gdańská loděnice jednou z nejvýznamnějších v Evropě, všechny země se mohly utlouct, aby si tu nechaly vyrobit nějaké to plavidlo. Postupně ale nějak ve světě asi ubývalo peněz a s tím upadala i sláva místní loděnice. Dnes si dělníci přeci jen pořád řádně máknou, ale už to není jako za starých časů. Jakmile jsme propluli kolem všech opraven, výroben a doků, dostávali jsme se blíže ke starým rybářským osadám, historickým překladištím a místům, kterým v dějinách velel čilý obchodní ruch (Gdańsk těžil z výhodné pozice, všude byl "po cestě" a všechny projíždějící lodě musely převážené zboží proclít). 

Mezi jeřáby právě roste lodička

Loď čekající na opravu, je třeba obnovit nátěry rozežrané slanou mořskou vodou

U cíle - vlevo už Baltské moře, vpravo pomník na Westerplatte

Na konci plavby, až u ústí řeky do moře, na nás plavce čekal památník na poloostrovu Westerplatte. Z tohoto kousku země přímo sálají události již minulé. Právě tady začala invaze německých jednotek do Polska, a s tím i 2. světová válka. Poláci 7 dnů statečně bránili pobřeží z vybudovaných bunkrů, ale letecký útok ze strany Němců jim zasadil poslední ránu. Nezbylo než kapitulovat a zjistit, že obsazen není jen Gdańsk, ale i Gdynia, Krakow a částečně i Warszawa. Památník zde stojí na počest všem zúčastněným a jako upomínka na věci, na které by se nemělo zapomenout. 

Rozbombardovaný centrální obranný bunkr, zbyly po něm jen roztrhané kusy betonu 

Druhá "impreza" byla jiného charakteru. Procházeli jsme dělnickou částí města (naprosto odlišnou od historického centra, mnohem víc industriální - připadala jsem si jako v Ostravě), obklopeni uměleckými graffiti, opuštěnými polorozpadlými továrenskými budovami a napůl zdemolovanými obytnými domy. 

Tentokrát jsme se zase ochomýtali kolem gdańské stoczni, ale v tomto případě z její suchozemské strany. Ani tato tvář loděnice není nezajímavá. Právě v těchto prostorách se konaly protestní stávky proti komunismu a zrovinka tady vznikla polská Solidarność, seskupení odborů bojujících za lepší pracovní podmínky a vůbec životní úroveň v tehdejším Polsku. Vskutku zajímavé místo. Obvodové zdi areálu jsou popsány výroky dělníků účastnících se probíhajících akcí a slavná historie se připomíná skoro na každém kroku, na druhou stranu ale člověk vidí, jak většina budov areálu chátrá a jedinou známkou života jsou právě graffiti (tentokrát ty nelegální, vzniklé proniknutím do uzavřeného objektu). Je zvláštní pozorovat ten kontrast. 

Na konci cesty jsme se dostali až k bývalé dělnické kolonii. Rodinné domky už byly vystěhované, všude byly nápisy upozorňující na odpojení vody a na nebezpečí zhroucení. Sem tam se ale dalo odhadnout, že do prázdných bytů se nastěhoval nějaký ten chudák bez střechy nad hlavou. Mezi škvírami v zabedněných dveřích a oknech se proháněla místní mládež hrající si na schovávanou (milé, v tom děsivém prostředí bych spíš čekala odhozené injekční stříkačky), pod jedním oknem byla nachystaná miska s jídlem pro opuštěnou kočku, nedaleko pán venčil psíka. Místní si na onu smutnou scénu už asi zvykli.

  

Poslední, tedy třetí "impreza" mě potkala právě dnes večer. Při příležitosti této akce jsem se pro změnu přesunula z exteriéru do interiéru. A to přesně řečeno do školní auly, kde se konal se školou naprosto nesouvisející kabaret. Kabaret je v Polsku chápán spíše jako divadlo, jako vtipné scénky, jako improvizované dialogy sloužící k pobavení diváctva. Úchvatné představení to bylo! Herci profesionálně amatérští si počínali skvěle a bez jakékoli přípravy improvizovali na témata volená diváky. Konečným scénářem bylo malé městečko ve středověké Sýrii s postavami jako zvoník posedlý vampirismem, matka představená, dojička nebo bláznivý obchodník neváhající podnikat s lidskými končetinami. Bavila jsem se královsky, i když mi občas nějaké to polské slovíčko a s ním i vtípek utekly. Holt, musím trénovat na příště. Fotkami bohužel nedisponuji, ale možná nějaké ulovím při dalším kabaretním vystoupení. Jako náhradu a současně pozdrav vám posílám alespoň nějakou tu mušli z gdańské pláže. Do zobaczenia!