Lék na všechny strasti

Pozice sezónního pracanta v cizí zemi s sebou přináší nejednu těžkost, to vám povím. Žádná růžová situace jak z amerického snu se tu nevyskytuje, sladkosti tu mají až s přílišným obsahem cukru a v nechutně obrovských baleních (které vás jako spořádané děvče zvyklé dojíst vše, co máte před sebou, nutí prasknout přímo na místě), ovoce a zelenina jsou vymožeností nejspíš jen nejvyšších vrstev (kromě banánů ovšem, takže by se šikla jakási kuchařka využívající tento druh ovoce jako jedinou ingredienci) a, což mě sužuje ze všeho nejvíc, Američani jsou nemožně neschopní plánovači (chtěla jsem použít výrazu manageři, ale to slovo se mi v napsané podobě děsně oškliví - takže jen na vysvětlenou, jde mi o management a řízení podniků a správné časové naplánování). 

Och, jaké je to trápení, nemít do čeho píchnout! Chamtiví američtí zaměstnavatelé nás pilné a prachychtivé zaměstnance chtějí na místě již skoro miliony let předtím, než začne sezóna. Takže se zatím jen smutně poflakujeme po městě a obdivujeme jeho počtem omezené krásy a truchlíme a toužíme po práci, přičemž nás oni chlebodárci ani nepolitují, když se jen znuděně válíme na našich přepychově vybavených pokojích, v našich přepychových motelech, u našich (teď tento přívlastek konečně pozbývá ironický nádech) přepychově se majících pronajímatelů. Jo, peníze vládnou světem a když je člověk nemá, tak střádá a chřadne a nemůže svému bříšku dopřát vše, na co ho americké prostředí dělá závislým, a nemůže pařit a nechutně hýřit a plavat v bazénech plných dolarů jak strýček Skrblík. Prostě je to hrůza husí kůži nahánějící.

Avšak všemu truchlení musí být jednou konec. A tak i mým neexistujícím směnám se zatnul tipec a vrhám se do práce! Tento týden mám čtyři zázračné šichty, navíc se blíží víkend před magickým Dnem nezávislosti, a očekávám tedy horentní sumy, tučné spropitné a zástupy lidu. Jinou možnost ani nepřijmu. 

Navíc jsem již díky svým znalým kolegyňkám (sesterské duo Z + M, kterému svými depresivními a melancholickými stavy již jistě lezu na nervy a tímto se děvčátkům tedy velmi omlouvám za své věčné škemrání a stížnosti) přišla na všelék chmury zahánějící - americká zmrzlina značky Turkey Hill (navíc v akci 2 kusy za 5 USD, odolejte této nabídce). Je to božská mana, se kterou nelze přestat. Jakmile jednou zaboříte lžičku do její úžasné konzistence, jste ztraceni. Při jakémkoli pokusu o odložení a nechání si na později narazíte na neskonale obrovský kus čokolády nebo jakéhosi blíže nepopsatelného keksíku či co to je, a tak vaše snahy o vložení ledové pochoutky do mrazáku přicházejí zcela nazmar. Půlka mého prvního kyblíku již padla. Má pýcha kvůli tomuto jednodennímu výkonu roste spolu s výčitkami svědomí, které více či méně ignoruji či odháním vzpomínkou na bicykl a fitness jízdu na něm. Je to peklo, ale božské. Již se ho asi nevzdám (hlavně díky faktu, že má mzda snad poroste a já si nanukem budu moci osladit život již pořád). A možná se zařadím mezi řady mnou pomlouvaných Američanů. Ale je mi to nyní jedno, nervy mám obaleny americky přislazeným cukrem a v duši mě hřeje blaho a v srdci cítím slast. Konečně jsem připravena na hory a kopce a věrtele špinavých talířů čekajících jen na mě. Busser je povolán do akce!

Od letadélka k bicyklu

Vysednutím z letadla to všechno začalo. Amerika nám své první ahoj řekla už přímo při výstupu z letadla. Doletěli jsme o hodinu dříve (je vážně zajímavé, jak je možné zkrátit „přesoceánský“ let o 60 minut), z tohoto důvodu jsme se nedostali k vlastní letištní bráně a následně nám místo toho byly přistaveny autobusy, které nás dovezly do kouzelného prostředí jakéhosi již zapomenutého traktu letiště JFK s ukapávající klimatizací a miliony lidí hrnoucími se k přepážkám s celníky. Až na dlouhé čekání v nekonečné frontě to šlo dobře, vyzvedli jsme si své již dávno vyložené kufříky a nadšeně se vydali vstříc velkolepému NY City. No dobře, tak to není úplně pravda, dostali jsme se jen do prostor letištního vlaku (AirTrain), který nás ovšem převezl do mé první newyorské čtvrti – Queens je ohromný. Tedy jeho nádraží určitě. Jamaica Station nás hostila 6 hodin, takže o tom, že jsme na její probádání měli dostatek času, není pochyb. A taky navštívit ulici plnou velmi, jak jen to říct, obávaných místních černošských obyvatel spolu s McDonaldem (ano, u některých z nás první hamburgery už padly) přesně zapadajícím do vylíčeného koloritu je prostě zážitek na celý život.

Po onom nekonečném čekání následovala cesta vláčkem vymrzlým jak na Sibiři (miluju klimatizaci a americkou obzvlášť), kdy jsme se krásně usadili s kufříky po boku a zababušení do dek značky Delta jsme s drkotajícími zoubky podřimovali až do Montauku. Zahaleni nocí jsme se mátožně doplížili do motelu, který se nám stává na 3 měsíce tvrdé dřiny sladkým domovem.

Po velmi zběžném uskládání věcí do velmi skromných úložných prostor mi sesterské duo M+ Z poprvé ukázalo městečko. Montauk je zvláštní, takový americký. Centrum je maličkaté, s pár dražšími obchůdky a miliony restaurací, kam se postupně usadí všichni moteloví spolubydlící, aby si urputnou dřinou začali vydělávat své miliony.

Prvním výletním cílem byl Riverhead – přes dvě hodiny vzdálené větší místo blíže New Yorku. Abych byla upřímná, žádní turisté jsme ještě nebyli. Účel cesty byl čistě praktický – vyřízení žádosti na Social Security Card a nakoupení kola a základních životních potřeb ve formě cereálií a konzerv. Foťák jako zbytečná zátěž v tašce musel zůstat doma, proto se omlouvám za nedostatek obrazového materiálu. Ale stejně kromě front a otrávených tváří sezónních irských a českých pracovníků na úřadě nebylo moc co fotit. Za zvěčnění by ovšem stál nákup našich zbrusu nových sportovních vozítek. Odteď se z nás slečen stávají vrcholoví sportovci (ne všichni z motelu jsou tak odvážní, aby si kolo pořídili), kteří budou bez řečí a jediné známky únavy zvládat každodenně asi tak 5 kilometrů tam a 5 zpátky. Nikdo nepozná, že jsem byla v Americe, žádná kila, jen haldy svalů a tenkoidnost, tyčkoidnost a útloidnost kam jen se člověk podívá!

Cesta do neznáma

První dojmy z cesty se dostavily už v Praze. Jízda žlutým Studentem z Brna a přesednutí na Florenci poskytuje nečekaná a pro single jedince osudová setkání všeho druhu, to samé platí rovněž pro dopravu leteckou a její milé stewardy. Ještě jsem pozapomněla (ale přes rameno pokukující spolucestovatelkou jsem byla naštěstí upozorněna) na střetnutí se s nejúžasnějšími hudebníky zvanými Charlie Straight zahlédnutými z okna busu! Prostě na každém kroku neuvěřitelné vzrušení.

Létání je výborná věc. Avšak vřele doporučujeme okamžitě a na jakýchkoli postech letiště žádat o sedadla vámi chtěná a rozhodně nesituovaná na úplně poslední pozici na samotném ocase letadla. Protože jinak si projdete letadlo až na úplný konec a číslo vašeho sedadla stále nebude k vidění, své místo pak budete poznávat podle aroma toalet a možnost široké nabídky jídel podávaných během letu se promění v přidělení jediného zbylého pokrmu, neb letušky a stewardi i přes veškeré vřelé sympatie všechny další chody již rozdali ostatním před vámi sedícím cestujícím.

Pokud toužíte při kombinovaném letu s ČSA a Deltou po češtině, nedoufejte. Letušky se očividně již natrvalo usídlily v amerických končinách a češtinu pomalu a jistě zapomínají používat. Běžně pak zaslechnete velmi netradiční a hrůzu do očí (i uší) nahánějící zvedání hlasu na konci vět nebo rozpovídání se při líčení všech palubních pokynů a skutečně nečekaný zvrat a ukončení řeči asi v polovině výpovědi, neb poloamerické stewardess prostě dojdou slova a ani se nesnaží je znova naleznout. Nicméně dává to letu takového nezvyklého ducha.

Imigrační úředníci jsou zajímavou kapitolou doprovázenou stresem a nervozitou. Ovšem poté, co se překonáte a vynaložíte nadlidský výkon při vyřizování vízových povinností, setkání s letištním oficírem zababušeným do uniforem a možná i zbraní už není tak problematické. Avšak někdy vás může překvapit, jací originální oni celníci dokážou být! Kupříkladu letištní kontrolu v Praze zajímá, jak velká je bábovka v kufru, ve které se může nacházet potenciální zbraň hromadného ničení, nebo kde všude se pohybovalo vaše zavazadlo a jestli si náhodou neodskočilo k nějakému sousedovi zabijákovi, který do něj mohl vložit supernebezpečný předmět (což se mezi námi sabotážníky v Česku samozřejmě děje naprosto každý den), anebo – to je už z kapku jiného soudku – jestli budete do burčáku už opět doma (ti Moraváci prostě drží pohromadě). Na americké straně se zase místo slovních lahůdek setkáte s technickými až vědeckými prověrkami (kupříkladu skenování otisků prstů na elektronických zařízeních, porovnávání vašich rysů tváře z fotografií se skutečným stavem zaměřeným kamerou přímo na místě, předání papírových dokumentů nejvyšší důležitosti apod.), po kterých se konečně dostáváte mezi normální lidi do normálního prostředí oné země vyvolené, jejíž snivé obrazy vám budou odteď pravidelně podávány.

USA a hvězdy jasné

Přišla nová životní etapa a s ní i nové cestování aneb putování za ještě nezažitým aneb přežívání v cizině v polních podmínkách a překonávání zdánlivě nepřekonatelného. Tentokráte cestujeme skupinově – neuvěřitelná děvčátka z moravské a slezské kotliny – a vydáváme se napospas divokému západu. Avšak očekávat kovbojské klobouky a obutí a koně a balíky slámy by bylo bláhové. Jsme přeci jen civilizovanější (a alespoň já žiju ve stálém strachu z jakékoli divoké fauny a flory), a tak si následující 4 měsíce budeme užívat v báječném a zatím mnou stále neprobádaném městečku Montauk, New York.