Zpověď

Milý blogový prostore,

nevím, co mne to posedlo, ale nemohu se donutit si k tobě sednout a opět něco naťukat do klávesnice. Lenost a shnilost mnou prorostly až na kost. Nejspíš. Jistě to nevím. Taky jsem delší dobu nezažila nic extraordinérního, co by stálo za elektronické zvěčnění. A potom jsem se naopak dostala do časového presu nedovolujícího mi vykonat vůbec nic. Ať už je příčina mého nepsaní jakákoli, snažím se s tímto neduhem bojovat. A tedy píši!

Píši o plavání s planktonem! Ano, za hluboké noci jsme se s bohatýrkami Martinkou a Evičkou rozjely k zátoce či zálivu (skutečný stav onoho vodního prostoru zvaného Navy Beach vlastně neznám, ovšem tady stejně nehraje roli, prostě to byl oceán). Na kole jsme tam došlapaly, jak jinak. Tma jak v pytli, pouliční lampy jen velmi řídce rozmístěné, cyklistická světýlka veškerá žádná. Avšak jako správné dobrodruhy nás od výjezdu nic neodradilo a i přes velmi špatné podmínky jsme se dále prokousávaly temnotou až k pláži. Vodní plocha je tam klidná, jen s málo vlnkami a životu v jejích vodách tedy nejspíš nahrávající. Díky tomuto faktu jsme se tedy mohly kochat rozmilými miniaturními planktonovými breberkami, které, prosím pěkně, svítí! Ne samy od sebe, jen při aktivním pohybu lidských končetin či celých těl ve vodě, ale je to krása. Nesmírná. Velmi poeticky se ony nestvůrky rozsvěcují, a jako světlušky nebo neonové bublinky na chvilinku roztomile zůstávají na kůži. A když kolem sebe hodně mácháte, tak se ty planktonovité věci rozzařují ve velkém a kolem vás je úplná záře a je to prostě báječné. I přes můj strach z neznámé věci (mnou podezírané za žraloka, Marťou prohlášené za useknutou hlavu zavražděné mrtvoly) nehnutě plavající na hladině nedaleko nás to byl zážitek jedinečný a hodný výběru vstupného. Tuto neodolatelnou atrakci rozhodně doporučuji!

Naprosto nesouvisející fotografie k odreagování č. 1 - při výstupu na věž pobřežní hlídky, což se ukázalo jako výkon velmi obtížný ale námi pokořený

Píši o pracovním nasazení. Od posledního zápisku o koši a kontejneru se toho v mé americké kariéře dost změnilo. Chvíli, ale vážně jen malou chvíli, jsem pracovala v místním zbrusu novém a honosném hotelu/klubu a mým úkolem bylo v úchvatné uniformě (fešná halenka stylu a střihu, za které se člověk na rozdíl od busserovského stejnokroje vskutku nemusí stydět) házet milé úsměvy na přicházející zvědavé hosty a nabízet členství v právě vznikajícím uzavřeném a vysoce privátním klubu. Krapet skok od dráhy popeláře a vybírače špinavých talířů. Příjemný. Ale všechno má své pro a proti, a tak mé působení na onom pracovišti nemělo dlouhého trvání. Nedostala jsem víc směn. A z tohoto důvodu jsem se tedy začala jednoduše poohlížet po dalším jobu. A stala se ze mě housekeeperka jak vyšitá. V onom hotelu jsem uniformu nevyfasovala. Jaká škoda, všechno se jednou může hodit, že ano. No nevadí. Zato jsem se dostala do kontaktu s Hispánci a španělskou řečí. Šéf Luis z Kolumbie rozdělující práci v naprosto nesrozumitelné angličtině a bez jakéhokoli ladu či skladu, kolegyňky pokojské mluvící převážně pouze španělsky a nijak jinak (neznalost jazyka vskutku mírně stěžuje komunikaci, to vám povím) a milé české holčiny vytvářeli velmi příjemné prostředí. Avšak práce je to namáhavá, špatně placená a kvůli náladovému Luisovi krapet chaoticky neorganizovaná. A tak ani na této pozici jsem se dlouho neohřála. Sama od sebe jsem podala výpověď a vrhla se k jinému zaměstnavateli. Tentokráte to je obchod a malý restaurantík s bio-potravinami v jednom. Chodím si, v čem jen se mi zamane, tak mě ani absence stejnokroje nemrzí, neb mohu znovu oprášit svršky, které jsem z praktických důvodů (jízda na kole vyžaduje sportovní oděv) na sobě neměla už nějaký ten pátek. Vesele si skládám produkty do regálů, vyrovnávám řady, roznáším božsky vyhlížející chody z kuchyně k hladovým strávníkům a sama slintám nad mnoha výrobky. Již jsem vyzkoušela burákové máslo z rozinkami a skořicí. Jéšiš, to byla dobrota! Hodlám pokračovat v ochutnávání celé řady těchto snových mazadel a snad si nějaké zásoby přivezu i domů. Protože po tomto americkém jídle se mi vážně bude stýskat (Už jsem se zmiňovala o tom, jak si nad žádným místním jídlem nijak zvlášť nestěžuju a poslušně papám téměř nepřetržitě po celý den? Člověk si vážně zvykne na všechno. Snad i vy na mě v mé nové podobě míši kuličky.)

Naprosto nesouvisející fotografie k odreagování č. 2 - moment, kdy jsme ze Zuzkou nadšeně a překvapeně dojely do přírodního parku, který jsme na onom místě vůbec nečekaly a který nás prostě nadchnul

Píši taky o tom, jak jsem již zmatená ze všech těch nakombinovaných směn a změn. Důkazem může být můj dnešní nástup na šichtu do restaurace, když jsem dorazit vůbec neměla. Drobátko vtipná situace, vy se zástěrkou u pasu, těšící se na večeři podávanou pro zaměstnance, a na rozpisu po vás není ani památky. Hlavně když uvážíte, že pršelo, cesta je dlouhá a stopování není mým koníčkem. Ale co, aspoň jsem měla program na volný podvečer, že ano.

Naprosto nesouvisející fotografie k odreagování č. 3 - Navy Beach, kde se odehrály hrátky s planktonem. Ovšem toto je  obrázek z jiného dne a zachycený při jiné příležitosti, takže stále zachovávám kritérium nesouvislostí svázaných s výběrem obrazového materiálu.

Och, nakonec jsem se přeci jen rozepsala. Musím tomu zatnout tipec a nechat si něco i na příště. Zatím zdar!

Život s živočichy

Pobyt na samotě u lesa, čili zde v našem odlehlém a na hony vzdáleném městečku zvaném Montauk, přináší všelijaká zajímavá setkání s nejrozličnějšími druhy tvorů. Střety jsou to pokaždé jedinečné a stopu navždy zanechávající. Máte neobvyklou možnost se sami o této skutečnosti přesvědčit. Jen hleďte.

Okamžitě a střelhbitě začnu s nejposlednějším zážitkem - hrůzu nahánějícím, prosím. Dnes jsem se poklidně odebrala do kuchyně našeho přepychového apartmánu a počala vařit čočku domov připomínající. S grácií mně vlastní jsem vložila luštěninu do hrnce, zalila ji vodou a celý vznešený proces jsem zakončila zapálením plamene sporáku. V mezičase jsem jako správná hospodyňka chtěla vykonat jinou část přípravy obědového chodu - nakrájení a následně smažení cibulky. Avšak k této fázi jsem se již nedostala. Neb při kladení potřebných propriet na stůl jsem si všimla ohavného tvora na mne civějícího. A jsme tu. Živočišná říše o sobě dává vědět. Byl to zážitek ohavný, mě do šoku vrhající a naprosto konsternující. Z židle přímo u stolu stojící na mne zírala obrovská, myslím to vážně a z tohoto důvodu to ještě zopakuji, obrovská stonožka! A kdyby byla normální (což by mě stoprocentně nijak neuklidnilo, přiznávám) bylo by to ještě fajn, ale tato měla nohy neskutečně dlouhatánské, sama by se na délku dala měřit rovnou v desítkách centimetrů, pohybovala se rychlostí téměř světla a kdybych se nezačala bránit ječením, řvaním a křikem, které mi přivedly pomoc, jistě by mě ten tvor i sežral! Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu na ten moment, jak stojím strachem ztuhlá a přimáčklá ke zdi (ale ne moc, co kdyby se i zde nacházel nějaký živočich, že ano) a třímám v ruce svou cibuli s nožem a talířem krájecí prkýnko nahrazujícím. Ach, ještě že se v našem ložnico-obývacím pokoji našeho skoro-loftu nacházela má milovaná Martinka, která přivolala zachránce z vedlejšího pokoje. Ti dorazili sice bez potřebného vybavení (kukly, sirény, samopaly, skafandry apod.), ale i tak nezvaného hosta zneškodnili. Patří jim můj dík za opět možný volný pohyb osob v prostorách naší děsně čisté a hmyzí říši vůbec nelákající kuchyňce.

Tak takhle ten netvor teda nevypadá. A všichni, kdo se účastní  rvaní dětem (toto je prosím pěkně chrastítko) do hlavy, že stonožka je milé usměvavé barevné zvířátko, jsou u mě podrazáci! Hlasme novou pravdu, nyní všichni víme, jak onen hmyzák vypadá!

Taky jsem ještě potkala srnku, v noci při silnici, když jsem jela na bicyklu z šichty a děsně jsem se jí lekla, potom jsem se setkala s jakousi sardinkou, na stole v restauraci ležela, napůl už uschlá poté, co ji děti přinesly na pozorování k večeři a pak mi jim tam štědře nechaly k odklizení, pak jsem ještě viděla kraba, už mrtvého, na šutru se válejícího, do kterého jsem statečně drbla kamínkem, abych ho natočila pro fotografii, a dneska jsem ještě navázala kontakt s malým zajícem, úplně malinkatým, u cesty se choulícím a na mě očka flirtovně házícím. Řeknu vám, život mezi živočichy je vzrušující!

Zamyšlení nad kontejnerem

Při odepisování na zprávy z domoviny jsem se nějak pustila do filozofování. Kromě života brouka a snění nad něčím sladkým se mi v hlavě rojí myšlenky o celém tomto americkém pobytu. Čím dál tím víc přicházím na to, že poznávání cizího světa se skrývá v detailech a že k tomu člověk nepotřebuje cestovat a vidět stále nová místa (neb je limitován polohou Montauku - bez přehánění konec světa nebo aspoň Long Islandu). Jde o maličkosti, které vás potkávají na každém kroku a mohou vás obohatit jako ještě nic nikdy předtím.

Kupříkladu má pozice bussera mi přináší neocenitelné znalosti ohledně vynášení odpadu, při jejichž uplatnění by se ze mně po návratu do vlasti mohl stát velmi schopný a manuálně zručný prvotřídní popelář nevyžadující žádnou těžkou techniku. Asi bych měla na vysvětlenou popsat, jak směna v restauraci vypadá a co je vlastně  náplní mé práce. 

Tedy začněme. Po nastrojení se a vklouznutí do neodolatelné uniformy vyzdvihující veškeré fyzické přednosti a spočívající z sexy kraťásků pytlovitého střihu, usmolené zástěrky a zamaštěného trika (foto nikdy, opakuji nikdy nepřidám, zvěčnění mého obrazu v tomto oděvu nikdy nesmí spatřit světlo světa) se vrhám k přípravě nebo zkontrolování mně přidělené bus stanice, která se mi po dobu směny stává domovem, útočištěm či nenáviděnou destinací, z níž za natřískané restaurace nelze prchnout. Zjištěním, že všechny sběrné boxy sloužící k odložení špinavého a již nepotřebného nádobí sklizeného ze stolů, konvičky na vodu a ledový čaj, utěrky, papírové role, rozprašovače se zázračně čistícím prostředkem, ubrousky, prostírání příbory a nevím co ještě jsou na místě, se s klidným srdcem mohu vrhnout do pracovního procesu. 

Neodmyslitelnou součástí této libové prácičky je také odnášení odpadkového koše. Nenechte se mýlit, košem to sice nazývám, ale spíše mám na mysli nádobu svými rozměry ne nepodobnou popelnici. Tato potvora těžká se v momentě dokáže naplnit různorodými poklady - od vyprázdněných mušlí, obřích klepet humra až po obří skleněné lahve od vína či vody (ekolog by jásal nad tímto tříděním odpadu) - až po okraj. A tak nastává moment, kdy postupné utlačování odpadků směrem ke dnu nádoby a oddalování jejich vynesení už nelze odložit. A tak koš putuje z útrob stanice ven, zkušeným grifem je odpadkový pytel uvnitř nádoby zavázán (slouží k tomu speciální uzel, námořníci by ze mě měli radost) a člověku v putování za kontejnerem již nic nestojí v cestě. Ovšem zkuste si pak zdvihnout onu obludně těžkou ohyzdnost! Nemožné. A tak na scénu nastupuje jiný artistický kousek - nahození si koše na rameno á la rambo. Minule jsem odhodila veškeré skrupule stranou a žádala kohokoli poblíž, aby mi s tím hodem do výšky pomohl, neb tady sranda končí, vážně by mě zajímalo, kolik ten cvalda může vážit. 

Předpokládejme tedy, že se člověku nějakým zázrakem podaří dostat se pod koš. Pak už jen stačí překonat asi kilometrovou délku našeho obřího podniku a přiblížit se k venku umístěnému kontejneru. Pokud se poštěstí a prší jako včera, dodává to celé věci na dynamičnosti a přitažlivém náboji. Přichází poslední fáze - vyprázdnění koše tím, že se nahnete nad kontejner, pokusíte se umělohmotnou a všemi mastmi mazanou a tedy i klouzající nádobu udržet v rukou a vysypete pokud možno pouze pytel a ne sebe. Ne vždy se to podaří. Mluvím z vlastní zkušenosti. Ovšem jakýkoli výkon oslavuji, neb jsem zatím do kontejneru s košem nezahučela rovnou i já. Těším se této skutečnosti nesmírně a doufám, že se nikdy nedočkám momentu, kdy mi z kontejneru budou trčet jen nožičky a já si budu hovět mezi černými plastovými pytli v útrobách popelářského vybavení.

Pouze ilustrační obrázek - ve skutečnosti  to tenhle chlápek má mnohem snazší než já,  se mu to tahá, když to má za co držet!

Končím tento zápis a jdu lapat po dalších nevšedních zážitcích. Už delší dobu mě zde otravují nezmarné a otřesné mouchy neúnavně na mě sedající. Třeba mě jejich chytání přivede k dalšímu postřehu hodnému zapsání. Zatím zdar! 

Plné břuško i (nebo především) v USA

Ojej, zase se dostávám k zážitkům, ze kterých nejen duše ale i tělo plesá! Přesně tak, papkání přichází na řadu.

Původní myšlenka psaní blogu mimo jiné i o jídle země, ve které zrovna pobývám, byla krásná. Ale v mém případě fungovala jen a pouze u božských polských pokrmů (viz. Pierogi). Ovšem v USA není nic takového možné, toť nad slunce jasné. Již zmiňovaná banánová dieta a neustálé nespokojené brblání nad vším americkým a jídlem této krajiny zvláště to dokazují (neutěšené podmínky zažívané na půdě americké kuchyně ale také naopak radosti z pobytu na jiném plácku USA k nalezení a porovnání zde: http://50hvezd.blog.com/ ). A tak nadšením víc než jásám, když se mi naskytuje příležitost si přeci jen o nějaké té božské maně napsat.

Měla jsem své první "sea food", aneb mořské plody! Kecám, už předtím jsem ukusovala Zuzančiny divotvorné potvůrky se špagetami. Chobotničky byly podivné, ale velmi dobré, takové žvýkavé. Z nedostatku prozíravosti jsem je bůhžel nevyfotografovala, a tak vaše očko na jejich vtipné podobě nemůže spočinout, pardon. Ovšem zpět k mému prvně zmiňovanému mořskému pokrmu. Byly to mušle! Asi škeble, pokud je to přímo název pro mušličky. Vlastně si vůbec nejsem jistá tím, co jsem do sebe vpravila, bylo to světle šedé až bílé a moc dobré. Vonělo to trošinku rybinou, chutnalo moc dobře. Hledám, k čemu bych to přirovnala a kapánek inteligentněji popsala onu chuť, ale nemohu nic nalézt. Prostě je to specifické a zajímavé. S fotografiemi jsem tentokrát neotálela a hned se vrhala po aparátu. Avšak záměrně až po vycucnutí obsahu mušliček (proto jsou na obrázku ke spatření jedině prázdné). Vysvětlení je jednoduché - vnitřek mušle, tedy onen prapodivný a asi zaživa uvařený tvor, vypadal ještě komičtěji než ony chobotničky.

Dalším a v pořadí již druhým (zde je jasně vidět, jak vzácné je v Americe jíst dobře a jinak a to vše bez zruinování se) exotickým pokrmem byly "plaintains", čili banány, které je nutné tepelně zpracovávat (ano, už slyším ty vtípky na téma banán). Byla jsem nadšená, mí spolubydlící již méně, neb smažením tohoto papkání jsem zakouřila a zadýmila celý náš velkolepý apartmán. Ovšem výsledek za to stál. Banánky jsem obohatila cukrem a rozinkami, a potom jsem se už jenom olizovala. Chuť se podobá sladké bramboře, nebo prostě jen sušeným banánovým chipsům. Och, už abych si tu mňamku připravila znova.

Do třetice všeho dobrého mám opravdovou specialitku z dílny Zet a Em (chci jen upozornit, že chutě mé a chutě děvčátek se zásadně liší - to, nad čím si já pošmáknu, slečny odvrhávají, to, po čem touží jejich jazýček, bych já nechala stranou). Jedná se o spaghetti à la párek a kečup a american cheese. K mému neštěstí a smůle nemohu recenzovat, jak se jednotlivé chutě rozplývají na patře, neb jsem tuto delikatesu nezkusila, a tak přikládám pouze fotografii k vlastnímu posouzení.

Pro tentokrát končím. Ale jistě se zas vrhnu na nějaké to vaření dle hokus-pokus metody a podělím se o své zážitky. Nyní jen plnému břušku zdar a sílu přeju!

Lék na všechny strasti

Pozice sezónního pracanta v cizí zemi s sebou přináší nejednu těžkost, to vám povím. Žádná růžová situace jak z amerického snu se tu nevyskytuje, sladkosti tu mají až s přílišným obsahem cukru a v nechutně obrovských baleních (které vás jako spořádané děvče zvyklé dojíst vše, co máte před sebou, nutí prasknout přímo na místě), ovoce a zelenina jsou vymožeností nejspíš jen nejvyšších vrstev (kromě banánů ovšem, takže by se šikla jakási kuchařka využívající tento druh ovoce jako jedinou ingredienci) a, což mě sužuje ze všeho nejvíc, Američani jsou nemožně neschopní plánovači (chtěla jsem použít výrazu manageři, ale to slovo se mi v napsané podobě děsně oškliví - takže jen na vysvětlenou, jde mi o management a řízení podniků a správné časové naplánování). 

Och, jaké je to trápení, nemít do čeho píchnout! Chamtiví američtí zaměstnavatelé nás pilné a prachychtivé zaměstnance chtějí na místě již skoro miliony let předtím, než začne sezóna. Takže se zatím jen smutně poflakujeme po městě a obdivujeme jeho počtem omezené krásy a truchlíme a toužíme po práci, přičemž nás oni chlebodárci ani nepolitují, když se jen znuděně válíme na našich přepychově vybavených pokojích, v našich přepychových motelech, u našich (teď tento přívlastek konečně pozbývá ironický nádech) přepychově se majících pronajímatelů. Jo, peníze vládnou světem a když je člověk nemá, tak střádá a chřadne a nemůže svému bříšku dopřát vše, na co ho americké prostředí dělá závislým, a nemůže pařit a nechutně hýřit a plavat v bazénech plných dolarů jak strýček Skrblík. Prostě je to hrůza husí kůži nahánějící.

Avšak všemu truchlení musí být jednou konec. A tak i mým neexistujícím směnám se zatnul tipec a vrhám se do práce! Tento týden mám čtyři zázračné šichty, navíc se blíží víkend před magickým Dnem nezávislosti, a očekávám tedy horentní sumy, tučné spropitné a zástupy lidu. Jinou možnost ani nepřijmu. 

Navíc jsem již díky svým znalým kolegyňkám (sesterské duo Z + M, kterému svými depresivními a melancholickými stavy již jistě lezu na nervy a tímto se děvčátkům tedy velmi omlouvám za své věčné škemrání a stížnosti) přišla na všelék chmury zahánějící - americká zmrzlina značky Turkey Hill (navíc v akci 2 kusy za 5 USD, odolejte této nabídce). Je to božská mana, se kterou nelze přestat. Jakmile jednou zaboříte lžičku do její úžasné konzistence, jste ztraceni. Při jakémkoli pokusu o odložení a nechání si na později narazíte na neskonale obrovský kus čokolády nebo jakéhosi blíže nepopsatelného keksíku či co to je, a tak vaše snahy o vložení ledové pochoutky do mrazáku přicházejí zcela nazmar. Půlka mého prvního kyblíku již padla. Má pýcha kvůli tomuto jednodennímu výkonu roste spolu s výčitkami svědomí, které více či méně ignoruji či odháním vzpomínkou na bicykl a fitness jízdu na něm. Je to peklo, ale božské. Již se ho asi nevzdám (hlavně díky faktu, že má mzda snad poroste a já si nanukem budu moci osladit život již pořád). A možná se zařadím mezi řady mnou pomlouvaných Američanů. Ale je mi to nyní jedno, nervy mám obaleny americky přislazeným cukrem a v duši mě hřeje blaho a v srdci cítím slast. Konečně jsem připravena na hory a kopce a věrtele špinavých talířů čekajících jen na mě. Busser je povolán do akce!

Od letadélka k bicyklu

Vysednutím z letadla to všechno začalo. Amerika nám své první ahoj řekla už přímo při výstupu z letadla. Doletěli jsme o hodinu dříve (je vážně zajímavé, jak je možné zkrátit „přesoceánský“ let o 60 minut), z tohoto důvodu jsme se nedostali k vlastní letištní bráně a následně nám místo toho byly přistaveny autobusy, které nás dovezly do kouzelného prostředí jakéhosi již zapomenutého traktu letiště JFK s ukapávající klimatizací a miliony lidí hrnoucími se k přepážkám s celníky. Až na dlouhé čekání v nekonečné frontě to šlo dobře, vyzvedli jsme si své již dávno vyložené kufříky a nadšeně se vydali vstříc velkolepému NY City. No dobře, tak to není úplně pravda, dostali jsme se jen do prostor letištního vlaku (AirTrain), který nás ovšem převezl do mé první newyorské čtvrti – Queens je ohromný. Tedy jeho nádraží určitě. Jamaica Station nás hostila 6 hodin, takže o tom, že jsme na její probádání měli dostatek času, není pochyb. A taky navštívit ulici plnou velmi, jak jen to říct, obávaných místních černošských obyvatel spolu s McDonaldem (ano, u některých z nás první hamburgery už padly) přesně zapadajícím do vylíčeného koloritu je prostě zážitek na celý život.

Po onom nekonečném čekání následovala cesta vláčkem vymrzlým jak na Sibiři (miluju klimatizaci a americkou obzvlášť), kdy jsme se krásně usadili s kufříky po boku a zababušení do dek značky Delta jsme s drkotajícími zoubky podřimovali až do Montauku. Zahaleni nocí jsme se mátožně doplížili do motelu, který se nám stává na 3 měsíce tvrdé dřiny sladkým domovem.

Po velmi zběžném uskládání věcí do velmi skromných úložných prostor mi sesterské duo M+ Z poprvé ukázalo městečko. Montauk je zvláštní, takový americký. Centrum je maličkaté, s pár dražšími obchůdky a miliony restaurací, kam se postupně usadí všichni moteloví spolubydlící, aby si urputnou dřinou začali vydělávat své miliony.

Prvním výletním cílem byl Riverhead – přes dvě hodiny vzdálené větší místo blíže New Yorku. Abych byla upřímná, žádní turisté jsme ještě nebyli. Účel cesty byl čistě praktický – vyřízení žádosti na Social Security Card a nakoupení kola a základních životních potřeb ve formě cereálií a konzerv. Foťák jako zbytečná zátěž v tašce musel zůstat doma, proto se omlouvám za nedostatek obrazového materiálu. Ale stejně kromě front a otrávených tváří sezónních irských a českých pracovníků na úřadě nebylo moc co fotit. Za zvěčnění by ovšem stál nákup našich zbrusu nových sportovních vozítek. Odteď se z nás slečen stávají vrcholoví sportovci (ne všichni z motelu jsou tak odvážní, aby si kolo pořídili), kteří budou bez řečí a jediné známky únavy zvládat každodenně asi tak 5 kilometrů tam a 5 zpátky. Nikdo nepozná, že jsem byla v Americe, žádná kila, jen haldy svalů a tenkoidnost, tyčkoidnost a útloidnost kam jen se člověk podívá!

Cesta do neznáma

První dojmy z cesty se dostavily už v Praze. Jízda žlutým Studentem z Brna a přesednutí na Florenci poskytuje nečekaná a pro single jedince osudová setkání všeho druhu, to samé platí rovněž pro dopravu leteckou a její milé stewardy. Ještě jsem pozapomněla (ale přes rameno pokukující spolucestovatelkou jsem byla naštěstí upozorněna) na střetnutí se s nejúžasnějšími hudebníky zvanými Charlie Straight zahlédnutými z okna busu! Prostě na každém kroku neuvěřitelné vzrušení.

Létání je výborná věc. Avšak vřele doporučujeme okamžitě a na jakýchkoli postech letiště žádat o sedadla vámi chtěná a rozhodně nesituovaná na úplně poslední pozici na samotném ocase letadla. Protože jinak si projdete letadlo až na úplný konec a číslo vašeho sedadla stále nebude k vidění, své místo pak budete poznávat podle aroma toalet a možnost široké nabídky jídel podávaných během letu se promění v přidělení jediného zbylého pokrmu, neb letušky a stewardi i přes veškeré vřelé sympatie všechny další chody již rozdali ostatním před vámi sedícím cestujícím.

Pokud toužíte při kombinovaném letu s ČSA a Deltou po češtině, nedoufejte. Letušky se očividně již natrvalo usídlily v amerických končinách a češtinu pomalu a jistě zapomínají používat. Běžně pak zaslechnete velmi netradiční a hrůzu do očí (i uší) nahánějící zvedání hlasu na konci vět nebo rozpovídání se při líčení všech palubních pokynů a skutečně nečekaný zvrat a ukončení řeči asi v polovině výpovědi, neb poloamerické stewardess prostě dojdou slova a ani se nesnaží je znova naleznout. Nicméně dává to letu takového nezvyklého ducha.

Imigrační úředníci jsou zajímavou kapitolou doprovázenou stresem a nervozitou. Ovšem poté, co se překonáte a vynaložíte nadlidský výkon při vyřizování vízových povinností, setkání s letištním oficírem zababušeným do uniforem a možná i zbraní už není tak problematické. Avšak někdy vás může překvapit, jací originální oni celníci dokážou být! Kupříkladu letištní kontrolu v Praze zajímá, jak velká je bábovka v kufru, ve které se může nacházet potenciální zbraň hromadného ničení, nebo kde všude se pohybovalo vaše zavazadlo a jestli si náhodou neodskočilo k nějakému sousedovi zabijákovi, který do něj mohl vložit supernebezpečný předmět (což se mezi námi sabotážníky v Česku samozřejmě děje naprosto každý den), anebo – to je už z kapku jiného soudku – jestli budete do burčáku už opět doma (ti Moraváci prostě drží pohromadě). Na americké straně se zase místo slovních lahůdek setkáte s technickými až vědeckými prověrkami (kupříkladu skenování otisků prstů na elektronických zařízeních, porovnávání vašich rysů tváře z fotografií se skutečným stavem zaměřeným kamerou přímo na místě, předání papírových dokumentů nejvyšší důležitosti apod.), po kterých se konečně dostáváte mezi normální lidi do normálního prostředí oné země vyvolené, jejíž snivé obrazy vám budou odteď pravidelně podávány.