Zamyšlení nad kontejnerem

Při odepisování na zprávy z domoviny jsem se nějak pustila do filozofování. Kromě života brouka a snění nad něčím sladkým se mi v hlavě rojí myšlenky o celém tomto americkém pobytu. Čím dál tím víc přicházím na to, že poznávání cizího světa se skrývá v detailech a že k tomu člověk nepotřebuje cestovat a vidět stále nová místa (neb je limitován polohou Montauku - bez přehánění konec světa nebo aspoň Long Islandu). Jde o maličkosti, které vás potkávají na každém kroku a mohou vás obohatit jako ještě nic nikdy předtím.

Kupříkladu má pozice bussera mi přináší neocenitelné znalosti ohledně vynášení odpadu, při jejichž uplatnění by se ze mně po návratu do vlasti mohl stát velmi schopný a manuálně zručný prvotřídní popelář nevyžadující žádnou těžkou techniku. Asi bych měla na vysvětlenou popsat, jak směna v restauraci vypadá a co je vlastně  náplní mé práce. 

Tedy začněme. Po nastrojení se a vklouznutí do neodolatelné uniformy vyzdvihující veškeré fyzické přednosti a spočívající z sexy kraťásků pytlovitého střihu, usmolené zástěrky a zamaštěného trika (foto nikdy, opakuji nikdy nepřidám, zvěčnění mého obrazu v tomto oděvu nikdy nesmí spatřit světlo světa) se vrhám k přípravě nebo zkontrolování mně přidělené bus stanice, která se mi po dobu směny stává domovem, útočištěm či nenáviděnou destinací, z níž za natřískané restaurace nelze prchnout. Zjištěním, že všechny sběrné boxy sloužící k odložení špinavého a již nepotřebného nádobí sklizeného ze stolů, konvičky na vodu a ledový čaj, utěrky, papírové role, rozprašovače se zázračně čistícím prostředkem, ubrousky, prostírání příbory a nevím co ještě jsou na místě, se s klidným srdcem mohu vrhnout do pracovního procesu. 

Neodmyslitelnou součástí této libové prácičky je také odnášení odpadkového koše. Nenechte se mýlit, košem to sice nazývám, ale spíše mám na mysli nádobu svými rozměry ne nepodobnou popelnici. Tato potvora těžká se v momentě dokáže naplnit různorodými poklady - od vyprázdněných mušlí, obřích klepet humra až po obří skleněné lahve od vína či vody (ekolog by jásal nad tímto tříděním odpadu) - až po okraj. A tak nastává moment, kdy postupné utlačování odpadků směrem ke dnu nádoby a oddalování jejich vynesení už nelze odložit. A tak koš putuje z útrob stanice ven, zkušeným grifem je odpadkový pytel uvnitř nádoby zavázán (slouží k tomu speciální uzel, námořníci by ze mě měli radost) a člověku v putování za kontejnerem již nic nestojí v cestě. Ovšem zkuste si pak zdvihnout onu obludně těžkou ohyzdnost! Nemožné. A tak na scénu nastupuje jiný artistický kousek - nahození si koše na rameno á la rambo. Minule jsem odhodila veškeré skrupule stranou a žádala kohokoli poblíž, aby mi s tím hodem do výšky pomohl, neb tady sranda končí, vážně by mě zajímalo, kolik ten cvalda může vážit. 

Předpokládejme tedy, že se člověku nějakým zázrakem podaří dostat se pod koš. Pak už jen stačí překonat asi kilometrovou délku našeho obřího podniku a přiblížit se k venku umístěnému kontejneru. Pokud se poštěstí a prší jako včera, dodává to celé věci na dynamičnosti a přitažlivém náboji. Přichází poslední fáze - vyprázdnění koše tím, že se nahnete nad kontejner, pokusíte se umělohmotnou a všemi mastmi mazanou a tedy i klouzající nádobu udržet v rukou a vysypete pokud možno pouze pytel a ne sebe. Ne vždy se to podaří. Mluvím z vlastní zkušenosti. Ovšem jakýkoli výkon oslavuji, neb jsem zatím do kontejneru s košem nezahučela rovnou i já. Těším se této skutečnosti nesmírně a doufám, že se nikdy nedočkám momentu, kdy mi z kontejneru budou trčet jen nožičky a já si budu hovět mezi černými plastovými pytli v útrobách popelářského vybavení.

Pouze ilustrační obrázek - ve skutečnosti  to tenhle chlápek má mnohem snazší než já,  se mu to tahá, když to má za co držet!

Končím tento zápis a jdu lapat po dalších nevšedních zážitcích. Už delší dobu mě zde otravují nezmarné a otřesné mouchy neúnavně na mě sedající. Třeba mě jejich chytání přivede k dalšímu postřehu hodnému zapsání. Zatím zdar! 

Plné břuško i (nebo především) v USA

Ojej, zase se dostávám k zážitkům, ze kterých nejen duše ale i tělo plesá! Přesně tak, papkání přichází na řadu.

Původní myšlenka psaní blogu mimo jiné i o jídle země, ve které zrovna pobývám, byla krásná. Ale v mém případě fungovala jen a pouze u božských polských pokrmů (viz. Pierogi). Ovšem v USA není nic takového možné, toť nad slunce jasné. Již zmiňovaná banánová dieta a neustálé nespokojené brblání nad vším americkým a jídlem této krajiny zvláště to dokazují (neutěšené podmínky zažívané na půdě americké kuchyně ale také naopak radosti z pobytu na jiném plácku USA k nalezení a porovnání zde: http://50hvezd.blog.com/ ). A tak nadšením víc než jásám, když se mi naskytuje příležitost si přeci jen o nějaké té božské maně napsat.

Měla jsem své první "sea food", aneb mořské plody! Kecám, už předtím jsem ukusovala Zuzančiny divotvorné potvůrky se špagetami. Chobotničky byly podivné, ale velmi dobré, takové žvýkavé. Z nedostatku prozíravosti jsem je bůhžel nevyfotografovala, a tak vaše očko na jejich vtipné podobě nemůže spočinout, pardon. Ovšem zpět k mému prvně zmiňovanému mořskému pokrmu. Byly to mušle! Asi škeble, pokud je to přímo název pro mušličky. Vlastně si vůbec nejsem jistá tím, co jsem do sebe vpravila, bylo to světle šedé až bílé a moc dobré. Vonělo to trošinku rybinou, chutnalo moc dobře. Hledám, k čemu bych to přirovnala a kapánek inteligentněji popsala onu chuť, ale nemohu nic nalézt. Prostě je to specifické a zajímavé. S fotografiemi jsem tentokrát neotálela a hned se vrhala po aparátu. Avšak záměrně až po vycucnutí obsahu mušliček (proto jsou na obrázku ke spatření jedině prázdné). Vysvětlení je jednoduché - vnitřek mušle, tedy onen prapodivný a asi zaživa uvařený tvor, vypadal ještě komičtěji než ony chobotničky.

Dalším a v pořadí již druhým (zde je jasně vidět, jak vzácné je v Americe jíst dobře a jinak a to vše bez zruinování se) exotickým pokrmem byly "plaintains", čili banány, které je nutné tepelně zpracovávat (ano, už slyším ty vtípky na téma banán). Byla jsem nadšená, mí spolubydlící již méně, neb smažením tohoto papkání jsem zakouřila a zadýmila celý náš velkolepý apartmán. Ovšem výsledek za to stál. Banánky jsem obohatila cukrem a rozinkami, a potom jsem se už jenom olizovala. Chuť se podobá sladké bramboře, nebo prostě jen sušeným banánovým chipsům. Och, už abych si tu mňamku připravila znova.

Do třetice všeho dobrého mám opravdovou specialitku z dílny Zet a Em (chci jen upozornit, že chutě mé a chutě děvčátek se zásadně liší - to, nad čím si já pošmáknu, slečny odvrhávají, to, po čem touží jejich jazýček, bych já nechala stranou). Jedná se o spaghetti à la párek a kečup a american cheese. K mému neštěstí a smůle nemohu recenzovat, jak se jednotlivé chutě rozplývají na patře, neb jsem tuto delikatesu nezkusila, a tak přikládám pouze fotografii k vlastnímu posouzení.

Pro tentokrát končím. Ale jistě se zas vrhnu na nějaké to vaření dle hokus-pokus metody a podělím se o své zážitky. Nyní jen plnému břušku zdar a sílu přeju!

Lék na všechny strasti

Pozice sezónního pracanta v cizí zemi s sebou přináší nejednu těžkost, to vám povím. Žádná růžová situace jak z amerického snu se tu nevyskytuje, sladkosti tu mají až s přílišným obsahem cukru a v nechutně obrovských baleních (které vás jako spořádané děvče zvyklé dojíst vše, co máte před sebou, nutí prasknout přímo na místě), ovoce a zelenina jsou vymožeností nejspíš jen nejvyšších vrstev (kromě banánů ovšem, takže by se šikla jakási kuchařka využívající tento druh ovoce jako jedinou ingredienci) a, což mě sužuje ze všeho nejvíc, Američani jsou nemožně neschopní plánovači (chtěla jsem použít výrazu manageři, ale to slovo se mi v napsané podobě děsně oškliví - takže jen na vysvětlenou, jde mi o management a řízení podniků a správné časové naplánování). 

Och, jaké je to trápení, nemít do čeho píchnout! Chamtiví američtí zaměstnavatelé nás pilné a prachychtivé zaměstnance chtějí na místě již skoro miliony let předtím, než začne sezóna. Takže se zatím jen smutně poflakujeme po městě a obdivujeme jeho počtem omezené krásy a truchlíme a toužíme po práci, přičemž nás oni chlebodárci ani nepolitují, když se jen znuděně válíme na našich přepychově vybavených pokojích, v našich přepychových motelech, u našich (teď tento přívlastek konečně pozbývá ironický nádech) přepychově se majících pronajímatelů. Jo, peníze vládnou světem a když je člověk nemá, tak střádá a chřadne a nemůže svému bříšku dopřát vše, na co ho americké prostředí dělá závislým, a nemůže pařit a nechutně hýřit a plavat v bazénech plných dolarů jak strýček Skrblík. Prostě je to hrůza husí kůži nahánějící.

Avšak všemu truchlení musí být jednou konec. A tak i mým neexistujícím směnám se zatnul tipec a vrhám se do práce! Tento týden mám čtyři zázračné šichty, navíc se blíží víkend před magickým Dnem nezávislosti, a očekávám tedy horentní sumy, tučné spropitné a zástupy lidu. Jinou možnost ani nepřijmu. 

Navíc jsem již díky svým znalým kolegyňkám (sesterské duo Z + M, kterému svými depresivními a melancholickými stavy již jistě lezu na nervy a tímto se děvčátkům tedy velmi omlouvám za své věčné škemrání a stížnosti) přišla na všelék chmury zahánějící - americká zmrzlina značky Turkey Hill (navíc v akci 2 kusy za 5 USD, odolejte této nabídce). Je to božská mana, se kterou nelze přestat. Jakmile jednou zaboříte lžičku do její úžasné konzistence, jste ztraceni. Při jakémkoli pokusu o odložení a nechání si na později narazíte na neskonale obrovský kus čokolády nebo jakéhosi blíže nepopsatelného keksíku či co to je, a tak vaše snahy o vložení ledové pochoutky do mrazáku přicházejí zcela nazmar. Půlka mého prvního kyblíku již padla. Má pýcha kvůli tomuto jednodennímu výkonu roste spolu s výčitkami svědomí, které více či méně ignoruji či odháním vzpomínkou na bicykl a fitness jízdu na něm. Je to peklo, ale božské. Již se ho asi nevzdám (hlavně díky faktu, že má mzda snad poroste a já si nanukem budu moci osladit život již pořád). A možná se zařadím mezi řady mnou pomlouvaných Američanů. Ale je mi to nyní jedno, nervy mám obaleny americky přislazeným cukrem a v duši mě hřeje blaho a v srdci cítím slast. Konečně jsem připravena na hory a kopce a věrtele špinavých talířů čekajících jen na mě. Busser je povolán do akce!

Od letadélka k bicyklu

Vysednutím z letadla to všechno začalo. Amerika nám své první ahoj řekla už přímo při výstupu z letadla. Doletěli jsme o hodinu dříve (je vážně zajímavé, jak je možné zkrátit „přesoceánský“ let o 60 minut), z tohoto důvodu jsme se nedostali k vlastní letištní bráně a následně nám místo toho byly přistaveny autobusy, které nás dovezly do kouzelného prostředí jakéhosi již zapomenutého traktu letiště JFK s ukapávající klimatizací a miliony lidí hrnoucími se k přepážkám s celníky. Až na dlouhé čekání v nekonečné frontě to šlo dobře, vyzvedli jsme si své již dávno vyložené kufříky a nadšeně se vydali vstříc velkolepému NY City. No dobře, tak to není úplně pravda, dostali jsme se jen do prostor letištního vlaku (AirTrain), který nás ovšem převezl do mé první newyorské čtvrti – Queens je ohromný. Tedy jeho nádraží určitě. Jamaica Station nás hostila 6 hodin, takže o tom, že jsme na její probádání měli dostatek času, není pochyb. A taky navštívit ulici plnou velmi, jak jen to říct, obávaných místních černošských obyvatel spolu s McDonaldem (ano, u některých z nás první hamburgery už padly) přesně zapadajícím do vylíčeného koloritu je prostě zážitek na celý život.

Po onom nekonečném čekání následovala cesta vláčkem vymrzlým jak na Sibiři (miluju klimatizaci a americkou obzvlášť), kdy jsme se krásně usadili s kufříky po boku a zababušení do dek značky Delta jsme s drkotajícími zoubky podřimovali až do Montauku. Zahaleni nocí jsme se mátožně doplížili do motelu, který se nám stává na 3 měsíce tvrdé dřiny sladkým domovem.

Po velmi zběžném uskládání věcí do velmi skromných úložných prostor mi sesterské duo M+ Z poprvé ukázalo městečko. Montauk je zvláštní, takový americký. Centrum je maličkaté, s pár dražšími obchůdky a miliony restaurací, kam se postupně usadí všichni moteloví spolubydlící, aby si urputnou dřinou začali vydělávat své miliony.

Prvním výletním cílem byl Riverhead – přes dvě hodiny vzdálené větší místo blíže New Yorku. Abych byla upřímná, žádní turisté jsme ještě nebyli. Účel cesty byl čistě praktický – vyřízení žádosti na Social Security Card a nakoupení kola a základních životních potřeb ve formě cereálií a konzerv. Foťák jako zbytečná zátěž v tašce musel zůstat doma, proto se omlouvám za nedostatek obrazového materiálu. Ale stejně kromě front a otrávených tváří sezónních irských a českých pracovníků na úřadě nebylo moc co fotit. Za zvěčnění by ovšem stál nákup našich zbrusu nových sportovních vozítek. Odteď se z nás slečen stávají vrcholoví sportovci (ne všichni z motelu jsou tak odvážní, aby si kolo pořídili), kteří budou bez řečí a jediné známky únavy zvládat každodenně asi tak 5 kilometrů tam a 5 zpátky. Nikdo nepozná, že jsem byla v Americe, žádná kila, jen haldy svalů a tenkoidnost, tyčkoidnost a útloidnost kam jen se člověk podívá!

Cesta do neznáma

První dojmy z cesty se dostavily už v Praze. Jízda žlutým Studentem z Brna a přesednutí na Florenci poskytuje nečekaná a pro single jedince osudová setkání všeho druhu, to samé platí rovněž pro dopravu leteckou a její milé stewardy. Ještě jsem pozapomněla (ale přes rameno pokukující spolucestovatelkou jsem byla naštěstí upozorněna) na střetnutí se s nejúžasnějšími hudebníky zvanými Charlie Straight zahlédnutými z okna busu! Prostě na každém kroku neuvěřitelné vzrušení.

Létání je výborná věc. Avšak vřele doporučujeme okamžitě a na jakýchkoli postech letiště žádat o sedadla vámi chtěná a rozhodně nesituovaná na úplně poslední pozici na samotném ocase letadla. Protože jinak si projdete letadlo až na úplný konec a číslo vašeho sedadla stále nebude k vidění, své místo pak budete poznávat podle aroma toalet a možnost široké nabídky jídel podávaných během letu se promění v přidělení jediného zbylého pokrmu, neb letušky a stewardi i přes veškeré vřelé sympatie všechny další chody již rozdali ostatním před vámi sedícím cestujícím.

Pokud toužíte při kombinovaném letu s ČSA a Deltou po češtině, nedoufejte. Letušky se očividně již natrvalo usídlily v amerických končinách a češtinu pomalu a jistě zapomínají používat. Běžně pak zaslechnete velmi netradiční a hrůzu do očí (i uší) nahánějící zvedání hlasu na konci vět nebo rozpovídání se při líčení všech palubních pokynů a skutečně nečekaný zvrat a ukončení řeči asi v polovině výpovědi, neb poloamerické stewardess prostě dojdou slova a ani se nesnaží je znova naleznout. Nicméně dává to letu takového nezvyklého ducha.

Imigrační úředníci jsou zajímavou kapitolou doprovázenou stresem a nervozitou. Ovšem poté, co se překonáte a vynaložíte nadlidský výkon při vyřizování vízových povinností, setkání s letištním oficírem zababušeným do uniforem a možná i zbraní už není tak problematické. Avšak někdy vás může překvapit, jací originální oni celníci dokážou být! Kupříkladu letištní kontrolu v Praze zajímá, jak velká je bábovka v kufru, ve které se může nacházet potenciální zbraň hromadného ničení, nebo kde všude se pohybovalo vaše zavazadlo a jestli si náhodou neodskočilo k nějakému sousedovi zabijákovi, který do něj mohl vložit supernebezpečný předmět (což se mezi námi sabotážníky v Česku samozřejmě děje naprosto každý den), anebo – to je už z kapku jiného soudku – jestli budete do burčáku už opět doma (ti Moraváci prostě drží pohromadě). Na americké straně se zase místo slovních lahůdek setkáte s technickými až vědeckými prověrkami (kupříkladu skenování otisků prstů na elektronických zařízeních, porovnávání vašich rysů tváře z fotografií se skutečným stavem zaměřeným kamerou přímo na místě, předání papírových dokumentů nejvyšší důležitosti apod.), po kterých se konečně dostáváte mezi normální lidi do normálního prostředí oné země vyvolené, jejíž snivé obrazy vám budou odteď pravidelně podávány.

USA a hvězdy jasné

Přišla nová životní etapa a s ní i nové cestování aneb putování za ještě nezažitým aneb přežívání v cizině v polních podmínkách a překonávání zdánlivě nepřekonatelného. Tentokráte cestujeme skupinově – neuvěřitelná děvčátka z moravské a slezské kotliny – a vydáváme se napospas divokému západu. Avšak očekávat kovbojské klobouky a obutí a koně a balíky slámy by bylo bláhové. Jsme přeci jen civilizovanější (a alespoň já žiju ve stálém strachu z jakékoli divoké fauny a flory), a tak si následující 4 měsíce budeme užívat v báječném a zatím mnou stále neprobádaném městečku Montauk, New York.

Vzrušení na každém kroku

První textík v novém roce - to bych měla stvořit něco famózního, něco naprosto uchvacujícího, něco, při čemž by se i fanfára rozezněla - to vše podle hesla "jak na Nový rok, tak po celý rok". Ale já jsem fikaná, velmi chytře to totiž píšu až druhého dne, a tak si tedy klidně můžu sepisovat, co se mi jen zlíbí, bez jakéhokoli nejapného pocitu z vyplnění pověry! Ale dost už, zavání to tu pofiderními předsevzetími, které si ze zásady vůbec nedávám, neb se ze své pohodlnosti ani nepokouším je vyplnit. Navíc k sobě buďme upřímní. Začínám si tu v Gdańsku se svým posledním, tedy čtvrtým měsícem (což mi připomíná, že svůj omylný odhad tříměsíčního pobytu v řádku hned pod názvem blogu musím změnit), a kdo ví, co bude pak, že ano. No nic, dám se do toho.

Troškou retrospektivy se dostanu zpět do adventu. Ani nedokážu popsat, jak převelice jsem se těšila na Vánoce. Hrozně moc! To vše za mé přítomnosti v Polsku, takže vidina domova vypadala samozřejmě ještě lákavěji a příjemněji. Především představa tradičních českých pochoutek mě přímo rozpalovala - nevím, zda to tak mají všichni lidé pobývající či přímo žijící někde v zahraničí, ale já rozhodně trpím na chorobu zvanou snění o tradičních pochutinách dané cizí zemi velmi vzdálených a na jejím trhu většinou nedosažitelných. A tak jsem se během pobytu doma absolutně nežinýrovala a své věčně hladové bříško neustále zaplňovala. 

Přecpávání se zatnul tipec Silvestr, který je mi většinou fuk, ale letos jsem ho strávila velmi rozmile a navíc s ptáčkem na prstu, což byl bonus přímo nadnášející. Bůhžel, s novoročním podvečerem došlo na můj návrat do studijní vlasti. Říkám bůhžel, neb zvednout kotvy mi v poslední době činí čím dál tím větší potíže - se snad začínám usazovat, nebo co?! No pal to čert, samozřejmě, že si uvědomuju, že od února mám s Polskem utrum, takže si poslední chvíle hodlám řádně užít. Toť je věcí jistou!

S užíváním si dobrodružství jsem začala hned po překročení státních hranic. Po dlouhé době žití v Schengenu jsem byla zkontrolována -asi- celníky. Sice se mnou neprohodili ani slůvko, žádost na prokázání se legitimací jsem jen vytušila z gest a úkonů ostatních spolucestujících, ale oni maskáčoví muži ani hlesnout nemuseli. Jasně a zřetelně za ně promlouvaly opravdové zbraně za jejich pasy, takže tasit občanku šlo velmi rychle. Návštěva vlakové toalety také patřila k nevšedním zážitkům. Nejenže neustále řeším dilema, zda si nechat své příruční zavazadlo dobrovolně odcizit na mnou na moment opuštěném sedadle, nebo se s ním mačkat v neuvěřitelně malém prostoru kabinky, ale v každém z oněch hygienických zařízení bojuji i se způsoby zamykání/odemykání dveří, spouštěním tekoucí vody či splachováním. Fascinující, kolik druhů toalet vůbec existuje! Myslím, že nafasovat manuál k užití ještě na peronu před nasednutím do vlaku by můj problém hladce vyřešilo. Pak také jízda nočním vlakovým spojem (které jsou zásadně několikahodinové a naprosto běžné, neb Polsko je přeci jen trochu větší než naše zemička) stojí za zmínku. Tu nelze jen tak prožít a ani si jí nevšimnout. Tentokrát jsem si nepochrupovala na dejme-tomu-pohodlném lehátku, nýbrž jsem usedla na obyčejnou sedačku ve zvyklém kupé. Řeknu vám, strávit něco přes šest hodin za svitu nezmarné zářivky zajišťující jakous takous bezpečnost, v přítomnosti neustálé výměny vysedající a přistoupivší společnosti zdvořile se vás tázající na volné místo, za doprovázení méně šťastných jedinců bez jakéhokoli místa jen tak stojících na chodbičce a toužebně na vás hledících, či při doprovodu zvučných hlasů schopných a očividně nelicencovaných prodejců vyvolávajících hesla jako "piwo jasne, piwo zimne" určitě je nevšedním zážitkem.

Budu končit, hodlám rozšiřovat řady mých mimořádných prožitků. Dnes mám na seznamu neohrožené vtrhnutí do kanceláře dopravního podniku a obstarání si měsíční jízdenky. Pokud mi adrenalin z toho plynoucí nebude stačit, vskočím rovněž mezi potravinové regály supermarketu. Snad mě z toho vzrušení neklepne!