Hamburgery a spol.: Božská krmě polská 1

Konečně se dostávám k tématu, o kterém jsem chtěla mluvit (respektive psát) už dávno a které jaksi nastiňuji již v názvu celé této blogové tvůrčí činnosti (na vysvětlenou snad mohu ještě dodat, že "pierogi" se přeloží jako "pirohy", ale o nich ještě později). Přesně tak, jde o jídlo! Miluji jídlo, vskutku, zbožňuji ho. A sladkosti úplně nejvíc.

Ach, cukr bych do sebe cpala vážně pořád a ve všech formách (až na tu surovou, ta mi tedy moc nejede). Touto obšírnou cestou popisu mého vřelého vztahu ke všem sladkým pochutinám se chci dostat ke svému prvnímu kulinářskému zážitku v Polsku. Bylo jím úchvatné ciastko (zákuseček), na jehož jméno si má děravá hlava nemůže vzpomenout - a tak si tu tedy nechám volné místo na jakousi nepatrnou závorečku, zítra vletím do města a budu nahánět názvy tohoto rajského pokrmu, jako bonus přidám i fotografie, aby se vám měly na co sbíhat sliny.

(Tak se tedy zpětně vracím k závorečce: jméno oné božské dobrůtky jsem dosud nenašla, stydím se, a to velmi. Ale mám pro vás obrazový materiál a odkaz k novým postřehům ze světa polské gastronomie - čtěte zde: http://pierogiaspol.blogspot.com/2011/10/bozska-krme-polska-2.html )

(Už vím! Ten zázrak nese název "bajaderka" - určitě to vyzkoušejte!)

Zkusila jsem i zmrzlinu. Točenou. Výbornou! Ne absolutně smetanovou, ale ani ne vodovou. Prostě tak akorát - tak akorát na to, aby zahnala mou téměř věčně přítomnou mlsnou.

Podařilo se mi zakusit i úžasného karamelového košíčku z listového těsta, který byl tak moc slaďoučký, až mi z něho bylo trošinku nevolno. Ale co bych pro potravu neudělala, že ano. Příště do toho jdu zas!

Dobrá tedy, sladkosti by už mohlo vystřídat něco pořádného (vlastně ještě moment - už jsem stihla zblajznout i sernik (= polský cheesecake), jablkový koláč a ještě jeden sernik, ale s čokoládou; tak, teď už je to konec). Vezměme to pěkně po otesánkovsku: snědla jsem pečeného kance (pokud hluboce neuznáváte divokou zvěř, vyhněte se jí), snědla jsem kančí paštiku (hned 2 kousky, učinilo mě to trochu nešťastnou, neb mi to příliš nešmakovalo, ale já nerada nechávám na talíři zbytky, to by byla věčná škoda), snědla jsem různorodé saláty (mnohdy na způsob českého bramborového salátu - všude je majonéza nebo jogurt; nejpodivnější byly dva: snad s celerem a ovocem, a pak s rýží a fazolemi; vskutku zajímavé kombinace, ale zkusit se má všechno), snědla jsem bigos (dobrota, kterou bych připodobnila k segedinskému guláši - v bigosu ale není po omáčce ani památka, jen si pochutnáváte na zelí a dušeném mase), snědla jsem obrovský pierog z pieczarkami (piroh s žampiony) a s kuřecím masem (tohle bylo naprosto hvězdné a s koprovým sosem vskutku okouzlující) a na festivalu pierogů jsem ochutnala pirohy rovněž ruské, masové, houbové a se zelím, navždy je budu milovat všechny a to vskutku vroucně (snad už je jasno ohledně názvu blogu - k této krmi chovám prostě náklonnost). A protože jsem se pirohů nemohla dostatečně nabažit, dala jsem si je i v ještě jiné restauraci. Tentokrát se špenátem a sýrovou omáčkou. Opět nezklamaly (fakt si je někdy dopřejte - kdo okusí, rozhodně neprohloupí). Končím, nebo si začnete myslet, že jsem nenažranec. S dalšími pochoutkami a polskými specialitami se objevím zase příště!