Pandora a její zážitky se skříní

Gdańský nábytek mě očividně chce zabít! Nebo aspoň zmlátit. Jistě, zase to trochu nadnáším, nejedná se o všechen nábytek, samozřejmě. Jde pouze o jednu skříň, šatní, dřevěnou, sice již chatrnějšího stavu, ale přesto očividně dobře stavěnou, neb pořád dokáže zasadit smrtící ránu.

Začnu pěkně od začátku. Při prvním setkání s oním kusem dřeva ve svém kolejním pokoji k žádnému konfliktu ještě nedošlo. Bylo to střetnutí jakési nemastné neslané. I když je klidně možné, že skříň rozpoznala mé znechucení - poličky, dvířka i stěny byly pokryté stopami lepivé špíny a letitého prachu, a bylo na mně, abych do ruky vzala hadru (nebo spíše hygienické vlhčené kapesníky užívané maminkami na dětské prdýlky, neb nic jiného jsem u sebe neměla) a vše puntičkářsky vyleštila. 

Po vložení všech svršků, kusů oděvů i důvěry do onoho kusu výstavního nábytku jsem s ním začala obyčejné, ničím zvláštní soužití. Z nedostatku odkládacích ploch jsem velmi nápaditě využívala otevřená dvířka skříně k sušení ručníků. V tomto okamžiku zneuctění se nejspíš zrodil náš konflikt.   

Při každém pohybu v blízkosti skříně jsem od té doby obdržela pořádnou ránu. Většinou to schytaly mé ruce. Mnohé útoky byly velmi lstivé, nezůstala po nich ani památka. Avšak dva z nich mohu klidně dokázat - levou ruku mi nyní hyzdí modřina, pravou paži mám sedřenu. 

Vrchol veškeré drzosti jsem zažila včera. Neuvěřitelné, co si ta almara dovolí! I přes svou obezřetnost (nějakou tu dobu si už hlídám, aby dvířka byla zavřená) jsem jaksi zapomněla na její krutost a podlost, věřila jsem v její nápravu a jedny dveře jsem nechala otevřené po dobu mého převlékání. Sehnula jsem se, spokojeně si zula boty a opět se vracela do vzpřímené polohy, když vtom slyším děsnou ránu! Ve vlastní hlavě. Temeno mi málem puklo, jak jsem se třískla do hrany onoho ďábelského výtvoru! Boule je mi svědkem. To však není vše, tím mé trápení a šok ještě nekončí. Skříň velmi podle využila mého mátoživého stavu a při vkládání obuvi do jejích vnitřností mi těmi dveřmi hlavu ještě i přivřela! Neuvěřitelné. Jak po výchovné facce jsem si připadala.

Takže od včerejška jsem změnila k nábytku přístup. Beru ho s úctou a veškerou vážností, nikdy více se mu nebudu vysmívat a naopak ho začnu adorovat. Teď mě již prosím omluvte, musím zapálit pár svíček, pokleknout a obětovat nějakého toho němého tvora. Poroučím se.