Zamilovala jsem se. Na první pohled. A jen tak se z toho nedostanu, to je mi jasné. Takže teď uvažuji o přestěhování se. Do Sopotu. Za svým milým. Za svým milým, rozmilým, přerozmilým mořským pobřežím!
(text písně si s laskavým svolením trochu upravuju, vypouštím všechno o oné slečně a nahrazuju všechny užité předložky vázané na "falling in love" pomocí "with" - neboť jen to slůvko jediné vypovídá o mých nově objevených a převelice hlubokých citech)
Musíte jej vidět, vážně. Prostě všeho okamžitě nechte a vyrazte do Sopotu. Nejdřív si ale ve své domovině udělejte se vším pořádky, protože zpátky se vám jen tak chtít nebude. To vám garantuju. Všechno je překrásně modré, zářivě bílé, klidně šedivé a béžové, pronikavě blankytné a jednoduše úchvatné! Ty barvy prostě zbožňuju. Dokonce i molo je zbarveno do jakéhosi nádherného odstínu, všude voní dřevo a mořská voda, blázniví racci vám poletují nad hlavou (buďte beze strachu a užijte si i případné dopadnutí jejich tekutějších částí na vaše svršky - v Polsku to nepřináší štěstí, ale peníze ano!) a k tomu to veselé ptačí prozpěvování, ach prostě lahoda!
Procházku po molu jsem poprvé zažila v noci. Všechno se krásně třpytilo ve světlech lamp, moře šumělo, vlny sebou plácaly a pouliční hudebníci se činili. K tomu všechny ty úchvatné lodě vyvolávající představy o ještě úchvatnějších námořnících. Nádhera. Takže noční scénu také doporučuji, velmi vřele.
Čeho jsem si v noci ani zlehka nevšimla, mě za bílého dne naprosto omráčilo. Těch živočichů, co u moře žije, to byste nevěřili! Ve vodě (a taky už na pláži mírně znaveně vypadající) růžovo-fialkově světélkující medúzy, na břehu racci, větší racci (opravdu nevím, jaký je mezi nimi rozdíl, ale jsem přesvědčená, že to tento druh ptactva skutečně je), obrovské labutě (tedy, vážně se domnívám, že to labutě jsou, ale pokud se pletu a vy na fotkách ani jednoho takového tvora nerozpoznáte, neváhejte a ihned mi sdělte, co že to za vznešené bílé stvoření s peřím a křídly vidím) i prťaví vrabci - najdete tu toho vskutku dosti. Všechna zvířena je hladová a zvyklá na časté krmení ze strany turistů či plážo-chodců, takže se nebojte uzmout kus žvance od úst a nadhodit ho mezi pobřežní faunu (ničeho se nelekejte, ani scén velmi nápadně se podobajících těm z Hitchcockových "Ptáků", u nás nedošlo k žádné újmě).
Zkuste si těžkopádně zaběhat po mokrém písku a nechtěně nasbírejte co nejvíc zrníček do svých bot, utíkejte před menšími i většími vlnami vylévajícími se na pláž, při pěkném počasí a dostatku odvahy si do vody i hupsněte, anebo se jen tak zpovzdálí kochejte celou tou dechberoucí scenérií. Myslím, že jsem našla místo, kam se budu moc ráda vracet. Už se nemůžu dočkat nějaké té vzrušující zimní bouře, určitě si sem zajdu a pak vám o tom živě poreferuju!
Je to labuť! Labuť velká, přesněji ;-) A ano, dostala jsi mne, i já se už nemůžu dočkat návštěvy pobřeží. Ale běda ti, jak nebude tak úchvatně dechberoucí, jak jej popisuješ! :-)
OdpovědětVymazat