Litevský obrat k lepšímu

První den působící jako katastrofa se proměňuje a objevuje se jakýsi nástin lepší a mnohem růžovější budoucnosti (alespoň v to doufám). Na druhý den jsem dostala novou spolubydlící (to zní, jako by je tu rozdávali zabalené v igelitu na každém rohu - není tomu tak. Je z Turecka a nemluví moc dobře anglicky, přičemž to je jediný jazyk, kterým se dorozumíváme. Budu upřímná, člověk si takhle moc nepokecá. Ale aspoň nečučím do zdi, sama samotinká, a navíc ve mně příchod další osoby probouzí naději na příjemný pobyt. Alespoň na chvíli. Hned po příchodu mi totiž oznamuje, že v oné současné kolejní díře (ona je v označení jaksi mnohem mírnější, ale to by nevyznělo tak dramaticky, jak to vskutku je, a jak vážně chci, aby to znělo) nezůstane. Nevadí, přilnout k ní mi stejně zabraňuje pohled na její nevybalený kufr. Slečna zůstane jednu noc, na druhý den kolem poledne se skutečně stěhuje. Nechápu, jak to udělala. Na univerzitě je tak málo volných míst k přestěhování se!

Já mezitím trávím čas se svou buddy (neboli mentorkou - neboli polskou studentkou - neboli holkou, co mi přidělili, abych se neztratila). Je úžasná! Vážně. Ukazuje mi všechno možné - skm (místní něco-jako-vlak), autobusové zastávky vedle i mimo skm, trafiky s lístky na autobus a skm, nástupiště a stanice skm, způsob, jakým jet na černo v skm a mnoho dalších zajímavostí. Kromě již zmíněného jsme se dostaly i k méně významnějším věcem jako například k umístění školy a prostorů mého dlouhodobějšího akademického působení.

Další noc jsem přečkala v onom pokoji hrůzy falešně nazývaném "Dom studencki" už sama. Ale v mnohem příjemnějším rozpoložení než noc předcházející. Připojení k internetu už totiž fungovalo.

Nad ránem se mi zdál sen, téměř horor. Někdo klepal na zamčené dveře a snažil se přes ně dostat dovnitř. Nebyl to sen, jak jsem v mírné rozespalosti v mžiku poznala. Skutečně se to odehrávalo. Vstala jsem tedy a vrhla se (no, vrhla, dejme tomu, že se tomu mému napůl spícímu šinutí se dalo říkat pohyb) ke dveřím. Bez rozmýšlení jsem otevřela (poslední dobou zjišťuji, že v sobě jaksi nemám jedinou známku pudu sebezáchovy - nasedám do cizích aut, otevírám neznámým lidem - ještěže nepřijímám slaďoučké bonbónky od milých pánů v parčíku, i když, bůhví k čemu ještě může dojít). No, vraťme se zpět k tomu tajemnému a hrůzu nahánějícímu klepání. Vyklubala se z něj paní recepční s novou spolubydlící! Polská recepční mi hned velmi spiklenecky oznámila, že příchozí dívčina je z Litvy, ten tón jsem ještě neslyšela. Jak jen ho popsat? Řekněme, že z něj bylo znát, jak moc se tyto dvě země nemají v lásce (recepční mi to sdělila polsky, litevské spolubydlící jsem to poté přeložila - také spiklenecky - upřímně se tomu smála).

Długie pobrzeże

Pirátská loď na řece Stara Motłava

Novou litevskou spolubydlící si užívám. Ani se už nebojím jezdit z party (večírku či pokecu či pařby či čehokoli jiného) v noci oním hrůzostrašným vlakem s hrůzostrašnými podchody a nástupišti. Nejsem totiž sama! Ach, jak úžasné je být v kontaktu s lidmi. Nechť žije integrace!

Nezvyklá skulptura, do které jsem se zamilovala (stříbrný strom, Targ Węglowy)

Vypouštění holubů (o nich musím později taky něco sepsat) na festivalu pirohů