Už frčím aneb Kufre, vydrž!

Vydala jsem se na cestu do Polska, do Gdańsku abych to tak upřesnila. Hodlám pobýt plus minus tři měsíce. Mým cílem bude studium a zábava, nebo zábava a studium, pořadím si stále ještě nejsem jistá. Začnu pěkně od začátku - cestou s podivuhodným plahočením se a velmi překvapujícím příjezdem. Tak jdu tedy na to.

Jízda vlakem (jen tak mimochodem podotknu, že trvá 17 hodin, ano, vážně, 17 hodin) byla vskutku zajímavá. Vyjížděla jsem z Ostravy, doprovázená napěchovaným a odporně těžkým kufrem (na vysvětlenou dodávám, že jsem zažila hrozná muka už při jeho balení, poté během chystání se na odjezd, kdy jsem jaksi intuitivně tušila, jakých zákeřností je ten neřád zač, a nakonec i v průběhu samotné cesty, jak sami později zjistíte - skutečně jej proklínám) a mnohem příjemnějším, naprosto zlatým přítelem mé sestry, který mi ono pekelné zavazadlo doručil až do vagonu. Ten kufr se pronesl už při pouhém tažení na kolečkách, nemohu jinak - nekonečné díky, milý Jiříku! Cesta do Warszawy (všimněte si, prosím, jak schopně již používám polský pravopis a to jsem k této zemi ještě ani nepřičichla) utíkala v pohodě, ve vlaku bylo jen pár lidí, seděla jsem sama, nemusela se s nikým dělit o sedačku a i zavazadlo jsem měla kam uložit (z toho jsem měla vážné obavy, krůpěje potu se mi na čele objevily pokaždé, když jsem si představovala sama sebe, jak ono kufrovité monstrum zdvihám do vysoko umístěného zavazadlového prostoru známého z mnoha vozů ČD). Až na příhodu slečny z vagonu, která vyprávěla, jak ji minule na stejném spoji uspali a okradli, to bylo velmi příjemné.

Když jsem ve Warszawě přesedala na vlak do Gdańsku, potkala jsem dva Ostraváky. Chvíli jsme se bavili, než nám přijel vlak. Ještěže jsem byla s nimi. To nádraží bylo v nehorázném stavu – žádné cedule s odjezdy, žádné cizojazyčné a skoro ani polské nápisy, žádné výtahy ani eskalátory (takže jsem ten pitomý kufr musela táhnout jak umanutá do několika a z několika strmých schodišť až mi málem ruce upadly!) – nutno ale podotknout, že to nebylo hlavní warszawské nádraží, jen jedno z nich, ale stejně – hlavní město a tohle! Navíc bylo všude všechno rozbité a rozkopané, jedinou známkou života byli divní lidé a spící prodavači ušmudlaných knih a časopisů a dvd a cd v podchodu.

Přichází další kapitola – nástup do následujícího vlaku a noční jízda do Gdańsku. S kufrem mi pomohl ten milý Ostravák. On ani jeho přítelkyně neměli místenky (jako poslušná cestovatelka dodržuji požadavky dopravce a později zjišťuju, že to až tak nutné není), tak se mnou nešli do lehátkových vozů. Své číslo vagonu jsem neviděla, tak jsem prostě nastoupila do prvního lůžkového s úmyslem, že to prostě dojdu vnitřkem až k mému místu. Rozloučila jsem se tedy se srdečnými Severomoravany a vydala se vybojovat si místo pro mě a mou velkou těžkou černou kouli u nohy v podobě zavazadla. Nedbala jsem na uzoučké vagonové uličky, ani na mnou shrnovaný koberec (ano, takový luxus je možné najít v polských vlacích), ani na protivné průvodčí, kteří si hlídali každý svůj vagon a nikdy mě nezapomněli upozornit, že mé lehátko je až v úplně posledním voze. Nakonec jsem se dostala až o něm dveřím, na kterých jsem spatřila to úchvatné číslo 72 známé z mé místenky. Pozjišťovala jsem, jaké ztráty utrpěl můj kufr (vytržené držadlo, ulomená nožička) a uložila jsem jej do noh lehátka. Musím uznat, že jsem byla vážně dobrá, ráno jsem se přesvědčila, že mé noční zdání o velmi úzkém prostoru kupé, bylo správné. Nechápu, jak jsem s tím potvorákem mohla normálně manipulovat a zvednout ho do oné výšky lehátka. Noc jsem zvládla, dokonce jsem i spala, a ráno jsem včas a bez úhony vysedla. Už v mém úchvatném studijním městě!

Zpět k prvním dojmům z města – nebylo na nich nic úchvatného. Fakt nic. Nádraží opět nebylo hlavní, a tak nebylo problém setkat se s rozbombardovanými nástupišti, neexistující dlažbou a nepřítomností pojízdných schodů. Paní v trafice jsem se zeptala na cestu k mým kolejím, kde bych měla pobývat po celou dobu mého studia v Gdańsku. Hned mi řekla, že je to číslo 115. Byla jsem velmi ráda. Fakt. Akorát jsem se zapomněla zeptat na zastávku (protože furt nevím, jak se to polsky řekne, je to takové divné slovo) a na lístky. Tak jsem navštívila jinou paní v jiné trafice a řekla si o lístky. Podle jejího výrazu jsem musela vapadat naprosto nemístně, neb jsem se jí dovolila zeptat na to, jestli jsou jízdenky omezené časem, zatímco ona po mě chtěla vědět čistě jenom informaci, zda chci jízdenku normální nebo zlevněnou. Rezignovala jsem tedy na svůj dotaz a chtěla jízdenku normální. Byla jsem předvídavá a chtěla lístky rovnou dva, abych měla na co jet později, což se mi hned vyplatilo.

Musím přiznat, že na těchto obrázcích podchod nádraží Gdańsk Wrzeszcz vypadá stylově

Na zastávce mi hodný důchodce poradil zastávku a já jsem vyrazila. Od nádraží to je jen kousek, tři zastávky. Hned jsem vytáhla svou nachystanou google mapu a vydala se správným směrem (předtím jsem ale ještě stihla ztratit kolečka kufru, hned u zastávky mi prostě upadly, takže jsem kufr z nedostatku sil prostě jen vlekla po zemi). Po zdolání jednoho kopce jsem se kolemjdoucí slečny zeptala na radu (musím dodat, že polsky rozumím a o aktivní mluvení se občas vehementně snažím), jestli jdu dobře a ona řekla, že ne! Vydala jsem se tedy nešťastně z kopce dolů a pak do ještě strmějšího kopce, až na úplný vršek k nejvyššímu domu s mnoha schody. Tam mi řekli, že jsem tam špatně, že to je sice kolej číslo 2, ale jiné školy a že se musím vydat kousek odtamtud doprava. Šla jsem tedy. Nějací úchvatní chlapci mi pomohli vzít kufr. Byla jsem radostí bez sebe! Ale došli jsme, oni se mě zeptali, kam že to jdu, a oznámili mi, že to je opět špatné místo. Výborně! 

Kluci byli vážně ochotní, nabídli, že si zanesou věci do budovy, u které jsme stáli, něco zařídí a pomůžou mi kufr nést. Čekala jsem tedy, bylo mi jedno, jak dlouho tam budu, potřebovala jsem se vydýchat a zregenerovat. Fakt jsem myslela, že ten kufr už nikam dál neunesu. Pak se objevili další chlapci, dva z nich na mě měli jakési vtipné poznámky už o chvíli dříve při kufru a schodišti. Jeden mi řekl, ať se vykašlu na čekání (chudáci ti první kluci, vůbec jsem jim neměla jak říct, že odcházím, ale že jsem jim vážně vděčná za pomoc), že mi kufr naloží do auta a vezme mě ke správným kolejím. Šla jsem. Bez jediného zaváhání. Bylo mi to jedno a oni vypadali slušně. Opravdu mě dovezli až na místo, Poláci jedni šikovní a galantní a spolehliví! Jsem jim nesmírně vděčná!

Na kolejích jsem se zařadila do fronty s lidmi, kteří se také chtěli ubytovat. Stála jsem tam dlouho, ale fakt bych se nezmohla na žádný jiný pohyb, tak jsem prostě čekala. Ochotná paní recepční mi pomohla vyplnit nějaké položky formuláře, kterým jsem nerozuměla, k tomu jsem si vytáhla slovníček a šlo to krásně.  Dostala jsem se až k paní ubytovávací, obdržela jsem nějakou kartičku s číslem pokoje, zaplatila jen 33 zlotých (jenom do konce měsíce, bez jakékoli kauce či zaplacení předem, další měsíc má prý čas - jaká důvěra!), vyfasovala jsem klíč (pokoj byl naštěstí v přízemí = žádné schody!) a vydala se uzřít ten zázrak, ve kterém budu pobývat.

Vskutku, zázrak to byl – že jsem se tedy nesložila hned při prvním pohledu. Zima, tma, bordel, který šel vidět i přes onu tmu, nehorázné a úplně rozklepané skříně, špinavé a velmi podivné válendy, maličkaté stolečky místo normálních psacích stolů, všude čurbes – no prostě nádhera! Chtělo se mi brečet. Začala jsem ale vybalovat, abych na to nemyslela a navíc abych se dostala k počítači a připojila se k normálnímu světu skrze zbožňovaný internet. Ale on tu vůbec nebyl! Takže jsem dovybalovala, veškeré police jsem nejdřív důkladně setřela vlhčenými ubrousky (zaplaťpánbů za ně!) a pojedla snídani a oběd v jednom v podobě ještě z domu nachystaných včerejších housek. Uznala jsem, že musím vypadnout někam ven.

Vyrazila jsem tedy na městský úřad, abych oznámila svůj dočasný pobyt v Polsku. Musím říct, že místní úředníci se moc nepřetrhnou a ani se nenechají vyvést z míry. Mé paní u přepážky se několikrát někdo přišel na něco zeptat a ona jen protivně odsekla a dál nerušeně pokračovala ve svém šnečím tempu. Jej, jak pomalu ona dokázala psát na klávesnici, do toho si ještě vyřídila problém s netisknoucí tiskárnou a odložila svetr, neb jí nejspíš bylo horko, to vše bez jediné známky spěchu!

Naštěstí tam nebyl žádný problém, dostala jsem papír k pobytu do tří měsíců (o kterém jsem později zjistila, že ani není tak moc nutné a že většina studentů se na něj obvykle úplně vykašle) a vydala se do města.  Jen jsem tak bloumala, pak jsem narazila na informace a vzala si mapku města, takže jsem začala bloumat plánovaně. Viděla jsem asi část historického centra, ale spíš jsem hledala kavárnu s wifi připojením, než se kochala městem. Nevím, jestli se mi tak úplně město líbí. Zatím jsem byla fakt spíše ovlivněná tím hnusným kufrem a hnusným pokojem. Kavárnu jsem našla, celou dobu se snažila připojit, což se ukázalo jako nemožné, a poté se mi vybila baterie notebooku. Takže spojení se světem se opět nekonalo. Odbloumala jsem k hlavnímu nádraží (které je tedy mnohem hezčí než to moje menší, na které jsem dojela) a dostala se do nějakého nákupního centra. Chtěla jsem si koupit povlečení, abych nemusela spát v té odpornosti na kolejích. Ale nikde nic nebylo. Chtěla jsem jet tedy zpátky na koleje, abych dojela v nějakou rozumnou dobu, ale číslo mého autobusu se někde ztratilo, tak jsem to vzala zase přes to menší nádraží, odkud jsem věděla, že na koleje určitě dojedu. Po cestě jsem ale zahlédla Jysk (ať dlouho a blaze žije náš kosmopolitní svět) a s radostí jsem se vyvalila z busu a vrhla se do víru nakupování. Povlečení i prostěradlo jsem našla, zakoupila a byla jsem aspoň trochu šťastná, že něco vychází. Odjela jsem zase zpátky, všechno se to táhlo, protože jsme furt stáli v kolonách aut kvůli zácpě a opravám na silnici, a nakonec jsem nějak dojela na koleje.

Paní recepční mi řekla, že už mám spolubydlící, holku z Turecka, a že si teď šla zařizovat internet (ten tu zařizuje nějaký kluk u sebe v pokoji). Šla jsem tedy za ní, nebo možná spíš za ním, protože internet jsem chtěla asi vidět víc než ji. Našla jsem tam obojí. S holčinou se seznámila, vypsala nějaký papír, odevzdala to tomu klukovi a těšila se, až mi tak za tři hodiny naskočí internet. Čekala jsem s vypětím sil, únava z celého dne byla znát, ale vydržela jsem to až do jedenácti večer. Po internetu však ani památka!

Druhý den ráno jsem vstala dřív, abych dopsala příspěvek (který se začíná jevit spíš jako několikadílný román, pardon, potřebuju se z toho vykecat). Připojení veškeré žádné, na toho kluka si došlápnu. Měla jsem mít taky schůzku se svou mentorkou (neboli buddy, kterou jsem jakožto zahraniční student dostala přidělenu) na devět hodin. Ale volala mi a přeložila to na jedenáct. Snad mě vyzvedne a ukáže mi školu. Musím si vyřídit všechny předměty, abych tu měla vůbec co studovat. Držte mi palce!