Ano, i já jsem jedním z nich - z těch podivných tvorů, kteří by se klidně vrhli pod kola bláznivým polským řidičům, jen aby zachytili ten pomíjivý a právě v tu chvíli onen jediný správný okamžik. Fotografování je hold nebezpečná aktivita. Ale k pořádnému turistovi prostě patří.
A tak i já vystupuji v roli slečny s fotoaparátem na krku a vrhám se do víru velkoměsta s nadějí, že budu mít ty nejkrásnější fotografie (krásnější, než měl kdy kdo přede mnou, samozřejmě). Gdańsk je velmi fotogenický (já už méně), všechny ty domy a dokonce i kostely z rezavočervených cihel vytvářejí jakousi jinou atmosféru. V ulicích je pořád na co se dívat, jediné místo nezůstává prázdné (polští obchodníci se vážně činí - "nabídnout kdykoli kdekoli cokoli" by mohlo být jejich heslem, obchod tu prostě žije). Vydávám se (nejsem sama, měla bych napsat "vydáváme se" - jej, já vás klamu, ale nevědomky) do historického centra, přesněji řečeno jen do jedné ulice, ale zato do té nejhlavnější (ano, používám toto slovo, i když vím, že "hlavní" je už samo o sobě superlativem, prostě si nemůžu pomoct, chci víc, než mi tento výraz může nabídnout). Długi Targ jest jméno její. Kdysi to prý byla královská cesta (tedy alespoň myslím) a během druhé světové války byla skoro srovnána se zemí (stejně jako zbytek města, bombardéři si tu tehdy zařádili). Nevědět to, ani si nevšimnu. Na ničem to tu už není poznat. Všechno je znovu krásně vybudováno a všechno vypadá velmi autenticky (když se nad tím teď tak zamýšlím, nemám nejmenší tušení, jak probíhaly renovace, musím to zjistit). Kromě úchvatně milé architektury z cihly tu jsou k vidění taky přenádherné měšťanské domy jako z cukrkandlu - barvičkami a ornamenty se to tu jen hemží, stačí jen zaklonit hlavu a podívat se na ty poklady ve výšinách.
 |
| Targ Węglowy s úchvatným stříbrným stromem |
 |
| Złota Brama (pořád mi vrtá hlavou, co lidi vede k jejímu názvu, moc zlata na ní teda není) |
Długi Targ s kejklíři (moc velká romantika to ale nebyla, rozdávali letáky s pozváním do restaurace)
 |
| Dům, na jehož umístění si nemůžu zaboha vzpomenout (asi ul. Mariacka) |
Ke každému historickému centru patří muzea, samozřejmě. My jsme za jedno dopoledne stihli projít dvě - Muzeum Bursztynu ("bursztyn" znamená jantar, kromě informací o zdrojích, nalezištích, vlastnostech a zpracování zde člověk najde i hotové šperky s oním krásňoučkým zářivým jantárkem; jsou dokonce i na prodej; varuji vás, drahé slečny, drahé ženy, nebude se vám chtít odejít bez jednoho z nich; já už začínám spořit, ten poklad totiž musím mít!) a Muzeum Historyczne Miasta Gdańska (to ze začátku vypadalo velmi slibně - historické místnosti staré městské radnice pořád dokáží vyrazit dech; prohlídka se pak ale velmi nečekaně proměňuje skrze postavu polského astronoma Jana Heweliusze na výstavní prostory jakéhosi astronomického oddělení; poté vede cesta návštěvníka skrze interiéry fingující skutečné prostory Gdańsku v minulosti, což nás zase trochu chytlo; nakonec si člověk při odchodu může zakoupit jakousi medaili - možná by je měli dávat zadarmo, jen by to podtrhlo onu netradičnost této atrakce - a místo k hlavnímu vchodu je naveden do jakési postranní uličky; v tomto bodě jsme měli namísto zdání obvyklého opouštění budovy pocit, že se spíš vkrádáme do muzejního zákulisí - podivné, vskutku, jantar to pro ten den vyhrál na plné čáře).
Obě místa ale stála zato. Rozhodně, doporučuji je naprosto uvědoměle a z celého svého srdce. Další turistické pozoruhodnosti Gdańsku si už však nechám na příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat