Ha, zažila jsem něco nevídaného! Něco neobvyklého! Něco krásně polského! Abych vás uvedla do chodů ve své hlavě, jde o "Dzień Niepodległości", tedy den nezávislosti, který se letos slavil za přítomnosti samých jedniček - 11. 11. ´11. A slovo "slavil" je zde opravdu na místě. Poláci se vážně veselí, usmívají a druží - zkrátka oslavují, že jejich národ je samostatný a nepodléhá žádné jiné mocnosti. Všude visí vlajky - skutečně všude, nejen na budovách státních institucí, jak to známe z Česka. Troufnu si říct, že červeno-bílý prapor plápolá na každém druhém rodinném domě či z okna každého třetího bytu (ano, třetího, ne všichni bytobyvatelé jsou tak aktivní), hlavní ulice jsou tímto způsobem ozdobeny naprosto samozřejmě. Nejlepší je, že na všech sloupech pouličního osvětlení (to samé platí i pro omítky domů) jsou připevněny speciální vlajkonosiče - jakési kovové držáky, přítomné napořád a snad odjakživa. Velmi národomilné.
 |
| Milovníci státních barev na "Starówce" v centru Gdańsku |
Neb se při svátku nezávislosti jedná o kolektivní událost, pořádají se ve městech parády! Průvody, abych to tak blíže popsala. I já jsem se účastnila. O dění jsem se dozvěděla z místního volně rozdávaného denního tisku. V článku jsem se dočetla o místě a čase plánované aktivity a rozhodla se, že se jedná o šanci, kterou prostě nelze promarnit a že prostě nemohu chybět. A tak jsem se vydala. O hodinu dřív (vážně musím něco udělat se svou posedlostí být všude včas). Ale nevadí, alespoň jsem mohla vlastnoočně pozorovat, jak se vše a všichni chystají. Během momentu se celé okolí zbarvilo do bíla a červena. Polští vlastenci se oděli od hlavy až po paty do svršků oněch barev a vybavili se nezbytnými proprietami - deštníky, šálami, klobouky, větrníky, balónky, rukávopažními páskami, stužkami apod.
Nevím, jak je tomu jinde, ale gdańské obyvatelstvo je skutečně průvodobažící. Sešla se strašná spousta lidí. Kdo na sobě neměl bikolórový znak národní příslušnosti, vytasil se s celým historickým kostýmem. A tak se vedle sebe promenádovali husaři, napoleonští vojáci, měšťané a žebráci z období první světové války, váleční zranění a špitálové sestry, ale i zástupci současnější doby jako skauti, tvrďáčtí motorkáři, automoto nadšenci, příznivci armády, nebo i členové všelijakých školních uskupení.
Nálada panovala veselá, vskutku národní a vlastenecká. Každý se dmul pýchou, že patří k příslušníkům oné skvělé již neokusované a zcela volné země. Pěkné pocity to v jednom probouzelo, vám povím, naprosto bez ironie. Celkem mám chuť na 17. listopad v podobném srdcehřejivém duchu.
PS: Pokud se v textu nachází podle vašeho gusta až příliš neexistujících slov, máte pravdu. Tedy aspoň o té přítomnosti; nevím, jak by to bylo s onou přílišností (já jsem toužila po jejich ještě větším počtu, ale fantazie mi jaksi vypověděla službu). Podávám však vysvětlení. Posedla mě informační neukojenost a hrátky s českým (chytla jsem tu národocitovost) jazykem - inspirovala mě a v mé hlavě se navždy usadila následující píseň:
Tata Bojs - Informační
Žádné komentáře:
Okomentovat