Život s živočichy

Pobyt na samotě u lesa, čili zde v našem odlehlém a na hony vzdáleném městečku zvaném Montauk, přináší všelijaká zajímavá setkání s nejrozličnějšími druhy tvorů. Střety jsou to pokaždé jedinečné a stopu navždy zanechávající. Máte neobvyklou možnost se sami o této skutečnosti přesvědčit. Jen hleďte.

Okamžitě a střelhbitě začnu s nejposlednějším zážitkem - hrůzu nahánějícím, prosím. Dnes jsem se poklidně odebrala do kuchyně našeho přepychového apartmánu a počala vařit čočku domov připomínající. S grácií mně vlastní jsem vložila luštěninu do hrnce, zalila ji vodou a celý vznešený proces jsem zakončila zapálením plamene sporáku. V mezičase jsem jako správná hospodyňka chtěla vykonat jinou část přípravy obědového chodu - nakrájení a následně smažení cibulky. Avšak k této fázi jsem se již nedostala. Neb při kladení potřebných propriet na stůl jsem si všimla ohavného tvora na mne civějícího. A jsme tu. Živočišná říše o sobě dává vědět. Byl to zážitek ohavný, mě do šoku vrhající a naprosto konsternující. Z židle přímo u stolu stojící na mne zírala obrovská, myslím to vážně a z tohoto důvodu to ještě zopakuji, obrovská stonožka! A kdyby byla normální (což by mě stoprocentně nijak neuklidnilo, přiznávám) bylo by to ještě fajn, ale tato měla nohy neskutečně dlouhatánské, sama by se na délku dala měřit rovnou v desítkách centimetrů, pohybovala se rychlostí téměř světla a kdybych se nezačala bránit ječením, řvaním a křikem, které mi přivedly pomoc, jistě by mě ten tvor i sežral! Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu na ten moment, jak stojím strachem ztuhlá a přimáčklá ke zdi (ale ne moc, co kdyby se i zde nacházel nějaký živočich, že ano) a třímám v ruce svou cibuli s nožem a talířem krájecí prkýnko nahrazujícím. Ach, ještě že se v našem ložnico-obývacím pokoji našeho skoro-loftu nacházela má milovaná Martinka, která přivolala zachránce z vedlejšího pokoje. Ti dorazili sice bez potřebného vybavení (kukly, sirény, samopaly, skafandry apod.), ale i tak nezvaného hosta zneškodnili. Patří jim můj dík za opět možný volný pohyb osob v prostorách naší děsně čisté a hmyzí říši vůbec nelákající kuchyňce.

Tak takhle ten netvor teda nevypadá. A všichni, kdo se účastní  rvaní dětem (toto je prosím pěkně chrastítko) do hlavy, že stonožka je milé usměvavé barevné zvířátko, jsou u mě podrazáci! Hlasme novou pravdu, nyní všichni víme, jak onen hmyzák vypadá!

Taky jsem ještě potkala srnku, v noci při silnici, když jsem jela na bicyklu z šichty a děsně jsem se jí lekla, potom jsem se setkala s jakousi sardinkou, na stole v restauraci ležela, napůl už uschlá poté, co ji děti přinesly na pozorování k večeři a pak mi jim tam štědře nechaly k odklizení, pak jsem ještě viděla kraba, už mrtvého, na šutru se válejícího, do kterého jsem statečně drbla kamínkem, abych ho natočila pro fotografii, a dneska jsem ještě navázala kontakt s malým zajícem, úplně malinkatým, u cesty se choulícím a na mě očka flirtovně házícím. Řeknu vám, život mezi živočichy je vzrušující!